Přidat odpověď

Tak se obávám, že náš synátor po mně zdědil vznětlivost a lehce vybuchující povahu. Nebo už je to období vzdoru?? Když někde jsme, tak se musím smát, když o něm lidi říkají, že je hrozně hodňoučkej, dokonce prý už padlo, že je úplnej andílek. To jsem se teda fakt chechtala, to naše miloučký batolátko nemá čertíky v očích jen když spí. Poslední asi dva týdny, když nedostane co chce nebo mu něco "zakázanýho" seberu, tak se strašně vzteká, řve až do zalknutí, zaklání hlavu a je tím docela nebezpečnej sám sobě, ze začátku jsem na to nebyla připravená a málem mi vypadl z náruče. Ale málem.. Nebo ta "ostuda" v autobuse - byl miliónovej, stál v kočárku, koukal ven, ukazoval na autíčka, ovšem jen do té doby, než jsme měli vystupovat. Nemohla jsem ho odtrhnout od madla, málem jsme přejeli, ještě že má kšíry a je připoutanej, zmítal se tam a řval, celej autobus na nás koukal, hlavně teda na mě soucitně, no, a na důkaz nejvyššího opovržení maminkou si Jáchymek na zastávce stáhl čepici přes celej obličej. Já jsem stála, držela se za hlavu a prostě jsem se chechtala. No, a já se chci zeptat, je to normální?? Mám reagovat tak, že si ho nebudu všímat? Ať se vyvzteká a je klid?