Přidat odpověď

Porod doma – v klidu, míru a přirozeně

Jak to začalo? Ještě před otěhotněním mi dala kamarádka knihu Nová doba porodní od Vlasty Marka. Jak jsem ji četla, tak jsem si říkala, že má pravdu, že ty klasické porody v porodnici nejsou úplně to, co bych chtěla, že potřebuji něco jiného. Také mě fascinovaly zprávy, že ženy v jiných kulturách rodí v pohodě a bezbolestně, jen k tomu potřebují klid a čas. Jelikož jsem měla z porodu vždy veliký strach, tak jsem si řekla, že se pokusím udělat vše proto, abych si ho co nejvíce zpříjemnila. To už jsem zjistila, že jsem těhotná a začala na porodu pracovat vědomě, četla všemožnou literaturu (Odenta - Znovuzrozený porod;I. Stadelman- Zdravé těhotenství,přirozený porod; J.Doležalovou-Porod doma). Ještě to bylo zatím jenom o tom, že jsem si tříbila své představy a prociťovala, jak je to pro mě i pro miminko nejlepší. Až teprve, když jsem shlédla film Orgasmický porod, tak jsem se pustila do toho, že chci rodit doma. Jen jsem si byla vědoma toho, že sama do toho nejdu, že potřebuji porodní asistentku….a to vypadalo, že jsem narazila, protože v severomoravském kraji je to zatím pole neorané, a sehnat porodní asistentku ochotnou rodit doma je spíš zázrak. Nakonec jsem zkusila přes I.Königsmarkovou, jestli o někom neví a ona mi poslala kontakt. Okamžitě jsem napsala email a čekala na odpověď…a ta nepřicházela. Usoudila jsem tedy, že nejsem zralá na to rodit doma, ale přesto jsem ještě jednou dotyčnou kontaktovala a to už se podařilo. Daly jsme si schůzku v čajovně a já povykládala své důvody k porodu doma a své představy. Hned jsme si padly do oka, měli jsme oba s manželem z tohoto setkání extázi. Tak šel čas a i přes záměr rodit doma jsem navštívila dvě porodnice, abych věděla, kam když tak pojedu. Dávala jsem si svobodu v tom, že když se i těsně před porodem rozhodnu, tak pojedu do porodnice. Nechtěla jsem se zablokovat vůči jedné variantě, protože to pak často dopadá tak, že přesně to si člověk musí prožít. Je pravda, že porodnice mě nijak nenadchla a z nemocničního prostředí se mi dělá špatně, ale i tak jsem si dokázala představit, že tam porodím přirozeně. Velkou podporou mi byla i má sestra, která právě v tu dobu porodila v malé porodnici zcela přirozeně a v pohodě a pochvalovala si to (první dítě rodila v CAPu v Praze). Aha, takže i tak to jde! Ale přesto jsem jasně cítila, že doma je doma. Hodně jsme s mužem o porodu doma mluvili, hlavně, když jsme oba začali navštěvovat kurz předporodní přípravy a svěřili se tam, že chceme rodit doma…byli jsme jediní. Kurz byl hodně přínosný a zaměřený na přirozený porod pomocí aromaterapie a jiných přírodních metod úlevy –a i to mi dodávalo sebevědomí, že to bez lékařů zvládnu, že je stejně k ničemu nepotřebuji, akorát by mě znervózňovali od mé porodní práce. Zaujalo mě, kolik příběhů které nám byly na kurzu vyprávěny bylo o tom, jak si nenechat porod zkazit personálem v porodnici. Nemohu posoudit, ale jelikož PA, která kurz vedla chodí k porodům jako dula, tak ví nejlépe své. Častokrát jsem si povzdechla, že jsem ráda, že tohle nebudu muset řešit, jestli porodím doma. Nicméně jsme si připravila pro jistotu i porodní plán.
Pak začaly další přípravy. Hlavně sehnat pediatra, který by neděl potíže s tím, že má přijmou novorozence narozeného doma. Měli jsme nějaké tipy, ale přesto jsme nejdříve zkusili naši obvodní pediatričku, jelikož jsme byli rozhodnutí neočkovat a s tím již měla zkušenosti. Kupodivu nijak výrazně neprotestovala, i když se nás pokoušela od našeho záměru odradit. Také ji nejspíše obměkčilo, že má ženská lékařka věděla o tom, že chci rodit doma a ta mi nechávala volnost, nijak mě nepřesvědčovala ba dokonce mě i podporovala, když mi poskytla zkumavky na odběr pupečníkové krve. Věděla, že nejsem fanatik a nebudu doma rodit za každou cenu. Tak to bychom měli. Ještě na matriku můj muž zašel dost dopředu, aby jim oznámil, že za prvé budeme mít pro dítě neobvyklé jméno a za druhé, že je možné že porodím doma, takže to budou muset zapsat. Paní matrikářka byla v pohodě a byla ráda, že to ví dopředu a může se na to připravit, protože v naší obci do se do matriky neděl zápis už 35 let.
Takto zařízené jsem vše měla ještě měsíc před porodem, tak byl čas si těhotenství užívat, chodit plavat a cvičit, ať jsem v kondici. Musím poznamenat, že nejsem žádná superžena, nikdy jsem výrazně nesportovala, pouze rekreačně občas běhala a plaval a tančila orientální tance. Měla jsem trochu obavy, zda porod zvládnu vlastními silami, když nejsem moc zdatná. Ovšem hlas ve mně byl jasný, až to nastane, tak to zvládneš.
Tím jsem plynule strávila poslední měsíc a těšila se na miminko. Ovšem napínavá část těhotenství mě ještě čekala. Při vyšetření tři dny před termínem mi naměřili slabší ozvy a paní doktorka usoudila, že na porod to zatím nevypadá, tak prý jestli do týdne od termínu neporodím, tak půjdu na vyvolání. Ach jo, to bych skutečně nerada. Také se k tomu přidal tlak,že má zajištěná PA měla před zahraniční dovolenou a já musela stihnout porodit do jejího odjezdu a ještě se trefit do času, kdy ona má volno. Najednou těch podmínek bylo trochu moc a na porod to nevypadalo ani v den termínu. Ztratila jsem svůj vnitřní klid a ještě jednou pořádně překontrolovala tašku do porodnice a vytiskla porodní plán. Začínala jsem váhat, zda se splní mé přání rodit doma. Zkoušela jsem všemožné recepty na „vyvolání“ porodu – pila silný zázvorový čaj, masírovala si bradavky, milovala se… a stále nic. Také přicházely rady, ať „vypnu“ a na porod nemyslím, zajdu si s mužem na výlet a udělám si pohodu. Inu, co jiného dělat, tak jsme vyrazili na hory a druhý den plavat. Jaké příjemné zjištění bylo, když jsem ve svých plavkách nalezla hlen, který byl jistě uvolněná hlenová. To bylo dva dny po termínu a já věděla, že za tři dny moje PA odjíždí. Už nebylo kam spěchat, tělo už se startovalo a zda ještě půjdu na poslední plánovanou kontrolu na gyndu, to se uvidí.
A druhý den to přišlo – jako by menstruační bolesti, takové táhnutí v podbřišku. Aha, poslíčci, skvělé, tak už se něco děje. Nic méně celý den to bylo stejné, sem tam nějaké píchnutí. Šla jsem spát s tím, že si opět představím, jak bych svůj ideální porod chtěla (dělala jsem to velice často) a pak to odevzdám, děj se vůle boží. A najednou jsem se v noci probudila s divným pocitem, že ze mě něco vytéká. A skutečně, vložka, kterou jsem si pro jistotu vzala, byla mokrá. Jenom toho bylo dle mého názoru dost málo, tak jsem nevěděla, je to plodová voda a nebo ne? Každopádně jsem od té doby moc nespala, i když jsem se snažila držet rady, co nejvíce se snažit odpočítat a spát, ať mám síly, až to přijde. Tak jsem usnula, ale asi co deset minut mě probouzely mírné bolesti v podbřišku. S napětím jsem sledovala náš elektronický budík, zda je to alespoň pravidelné, nebo zda jsou to opět jenom poslíčky. Za další hodinku prokládanou bolestmi a spaním jsem zjistila, že interval je pravidelný po sedmi minutách. Hmmmm, tak to už možná skutečně rodím. Svého muže jsem nechala spát, vzala si v kuchyni banán a vešla do sychravého už letního rána – bylo po páté hodině. Procházela jsem se a snažila si vše užívat, co když ještě nerodím a tohle bude trvat několik dní? Jako prvorodička jsem mohla jenom tiše zkoumat co se děje, ale jistá jsem si ničím nebyla. Po procházení na zahradě jsem usoudila, že je čas napsat PA, že už se něco děje…volat jsem ji nechtěla, abych ji nevzbudila zbytečně. Zpráva odeslána a žádná odpověď. Hm, tak snad abych ji zavolala. To už byly stahy co šest minut, tak jsem usoudila, že může již být načase. Ona mě v telefonu uklidnila, že je ještě čas, ať se zbytečně nechovám „porodně“ a odpočívám. Tak jsem se uklidnila a opět ulehla do peřin, ale jak jsem ležela na pravém boku, tak ve mně něco prasklo a šup, najednou nastoupily stahy co tři minuty a už dost intenzivní na to, abych je muselo prozpívávat. Z knih jsem si nesla informaci, že zpívání Áááá při stahu urychluje porod a rychleji to uteče. Stále nevím, zda to praskl vak blan, protože plodová voda mi odtékala už v noci, ale každopádně tuto událost považuji za začátek porodu. Jelikož už jsem při stazích nemohla mluvit, tak můj muž zavolal PA a popsal ji situaci. Ta řekla, že za hodinku a půl přijede. To bylo asi půl osmé. Svého muže jsem poslala pryč a rozhodla se si sama užívat stahů a pracovat s nimi. Pustila jsem si dynamičtější hudbu a tancovala břišní tance. Z předporodního kurzu jsem věděla, že porod urychluje časté střídání poloh, tak jsem si hledala ty nejintenzivnější polohy a prodýchávala a prozpívávala v nich kontrakce. Poloha v mírném přidřepu s nohami od sebe byla tak dobrá, že po tomto stahu jsem se pozvracela. Měla jsem z toho radost, protože to je dobrá známka toho, že se porodní cesty otevírají. To už jsem byla vyšetřená PA, která mezitím dorazila a zjistila, že jsem otevřená na tři centimetry. Ještě změřila ozvy a všechno bylo OK. Sešla jsem z pokoje do světnice (máme spojený obývák s kuchyní), kde zatím připravili intimní atmosféru rozsvícením svíček, zatažením závěsů a puštěním příjemné relaxační hudby Happy baby (kterou jsem poslouchala během těhotenství) a připravením porodního vaku a matračky. Nechala jsem se ještě vyšetřit a cesty se otevřely o dva centimetry více. Dobře to postupovalo. To bylo asi deset hodin dopoledne, ale jelikož byly sundány hodiny na zdi (aby mě to zbytečně nerozptylovalo), tak to pouze odhaduji. Pak jsem usoudila, že je na čase udělat si klystýr, který jsem před tím nestihla. S tím jsem již měla zkušenosti z dřívějších dob, kdy jsem si čistila tělo půstem a klystýrem. Bylo dost zajímavé si vše sama udělat, ale cítila jsem, že to porod podpoří. Také se tak stalo a při následujících stazích jsem zmizela a přišel silný zážitek světla, řekla bych, že to byly dvě krátké orgasmické vlny, které opět rychle odešly s dalšími stahy. Takto posílená jsem pokračovala ve své práci. Bolesti už byly dost silné na to, že můj zpěv přecházel i do křiku. To jsem věděla, že chci do vany. Původně jsem si myslela, že budu rodit do vody, ale ta chuť nepřišla, tak jsem seděla na míči ve vaně a asistentka mi sprchovala záda horkou vodou. Nevím, zda voda tlumí bolesti, ale mě rozhodně posunula přes hranu první doby porodní do druhé, protože přišly tak silné stahy, že jsem až málem strhla svého manžela k zemi, když jsem se vzepjala bolestí. Nakonec jsme se přemístila do světnice a už pokračovala ve vypuzovací fázi. Zkoušela jsem všemožné polohy – v podřepu, na boku, na čtyřech a i zavěšená na houpačce. Každá změna polohy posunovala miminko ve mně více k cíli. Velice účinné bylo sedět ve dřepu, kdy mě můj muž podpíral, ale nevydržela jsem to moc dlouho. Během stahů mi asistentka kladla na srdce, abych dýchala povrchně a moc netlačila, pokud to půjde. Chtěla zabránit natržení tím, že bych rychle tlačila. Proto mi přišla tato fáze porodu dost dlouhá (trvala asi hodinu a půl) a byly okamžiky, kdy jsem si v duchu řekla, že už nemůžu. V zápětí jsem si ovšem velice silně uvědomila, že musím, že nikdo tuto práci za mě neudělá a cesta zpět už nevede. To jsem sebrala další síly a dýchala a nechávala kontrakce ať děťátko vypuzují. Během té doby občas PA změřila ozvy a miminko bylo v pohodě, vůbec nevykazovalo nějaký stres v porodních cestách. V posledních chvílích přinesla zrcátko, abych už viděla, že malému koukají vlásky. To byl velice silný okamžik zejména pro mého muže, který seděl za mnou a držel mě. Ve mně spíš vzrostl pocit „pane jo, to mě ještě čeká tolik práce?“. Nic méně jsem volala svého syna a říkala mu, jak se na něj těšíme, ať už jde. Pak jsem přešla do kleku a párkrát pořádně zatlačila, přečkala to šílené pálení, jak se natahovala hráz a hlavička byla venku. Ještě mě pořádně vyděsilo, když jsem viděla, jak na podložku pode mnou odkapává krev. To jsem měla strach, že se miminku něco stalo a hned se to projevilo na porodu, který se zastavil, ale byla jsem uklidněná, že je to ze mě a tak se zase všechno dobře rozběhlo. To mi dodalo posledních sil a už byl náš syn venku. Zrovna jsem slyšela, jak sousedka se svou dvou a půlletou dcerou vycházejí z předsíně (kterou máme společnou) a baví se o obědě. Malý si trošku zakřičel a už byl u mě v měkkém červeném ručníku. Bylo neskutečně krásné ho držet v náručí. Nepřišla ohromná vlna emocí, jak jsem to viděla na DVD, ale krásný pocit, že jsme to zvládli, že ho objímám a nasávám tu jeho krásnou vůni. Byl trochu od krve z mého porodního poranění a byl tak krásný! Jak jsem se s ním mazlila, tak asi po patnácti minutách vyšla placenta. Měla jsem radost, protože i toho jsem se trochu obávala, abych kvůli nevyjité placentě nemusela do porodnice. Vyteklo i poměrně velké množství krve, ale v tu chvíli jsem to příliš nereflektovala. Nechali jsem hezky dotepat pupečník a potom můj muž šňůru přestřihl a PA odebrala krev na vzorky do laboratoře. Placentu jsme poté uschovali do mrazáku a asi měsíc po porodu zakopali u nás na zahradě pod švestkou. Po chvilce jsem se snažila malého přiložit k prsu. Přisál se hezky, ale sát moc nechtěl, měl ještě zásoby z bříška. Pak se pokakal a to bylo jeho jedině vzdálení se ode mne v náruči mého muže, když mu šli do koupelny umýt zadeček od smolky. Také když už byl v náruči, tak byl zvážen na osobní váze (která se nakonec ukázala jako velice nepřesná) a usoudili jsme, že má 3,8kg – kolik měl ve skutečnosti, to se už nedovíme. Po té jsme řešili moje poporodní poranění, protože ač jsme se tak snažili, tak jsem byl trochu natržená. Jelikož jsem z několika stran slyšela, že porod byl v pohodě, ale to šití bylo příšerný, tak jsem se toho bála víc než porodu, a proto jsem si nechávala masírovat hráz asi dva měsíce před porodem, nic méně stalo se. Nakonec jsme zvolila jako nejlepší variantu poprosit svou ženskou lékařku, protože jsem doufala, že by mohla přijet a zašít mě se znecitlivěním. Zázrak se stal a ona skutečně po našem telefonátu svolila a přijela. Po prohlédnutí nechala rozhodnutí na mě, prý to není nutně k šití, ale urychlí to hojení a předejde se dalšímu možnému natržení. Uf, tak jsem tedy souhlasila se dvěma stehy bez znecitlivění (nic takového s sebou neměla), a hle, ono to nebylo vůbec tak strašné, skoro to nebolelo. Paní doktorka je totiž velice citlivá. Ještě mi mezi dveřmi sdělila, že je na mě hrdá, což mě velice zahřálo u srdce. Již od začátku jsem ji cítila jako spřízněnou duši. A pak už byl čas pouze na oslavu. Bouchli jsme jablečné šampaňské a všichni si připili. Byla to skutečně celé oslava. Od začátku porodu až po konec. A také jsem byla šťastná, že to vše dobře dopadlo. Za hodinku se u nás objevila sousedka s dcerkou a další sousedka, a všichni jsme seděli na zemi a vychutnávali si jedinečnost okamžiků. Je pravda, že když jsem se nakonec rozhodla, že se zvednu a půjdu se osprchovat, tak se mi zamotala hlava a zase jsem rychle usedla na zem. Asi jsem ztratila více krve. Nevadí, při nejhorším přespíme ve světnici. Ale ještě jsem měla pro tento případ schovanou Colu (kterou obvykle v zásadě odmítám) a ta mě postavila na nohy. Bylo to blaho se osprchovat, i když poněkud pracně vydobyté, protože moje tělo si muselo rychle zvykat na změnu těžiště, ztrátu krve a několika kil. Jelikož jsem i přes to byla dosti vysláblá, tak do ložnice jsem lezla po schodišti po čtyřech a pak vítězoslavně ulehla do své postýlky s miminkem v náručí. Celý večer jsme si s manželem sdíleli své pocity, lásku a radost z toho všeho. Náš chlapeček mi spinkal nahý na hrudi a já zažívala ty nejkrásnější okamžiky v životě. Když mi nyní přijde teskno, tak si vzpomenu na ten krásný pocit, když jsme všichni spolu leželi v naší ložnici a jak miminko krásně hřálo a vonělo. Bytostně vnímám, jak je pro tvorbu vztahu důležité trávit s děťátkem nepřetržitě čas fyzicky nijak neodděleni těch několik hodin až dní po porodu. To jsem si přála, i pro to jsem chtěla rodit doma a skutečně to nerušené, osobní prostředí, do kterého nikdo nezasahoval a také ten nově nabytý pocit, že si rozhoduji sama, co se s mým dítětem bude dít, byl tím nejlepším završením celého těhotenství i porodu. Je fakt, že za několik dní se ukázala i obrácená strana mince v tom, že jsem si skutečně musela poradit sama (nebo si sama vyhledat pomoc), když přišly nejistoty s kojením a dalšími novinkami. Ale právě ta zkušenost mi pomohla si dobře uvědomit svou zodpovědnost za toho malého tvorečka a jeho závislost na mě a také si trénovat intuici. Vždyť každá žena v sobě velice dobře ví, co má dělat, když porodí dítě. Jenom tím, jak se předala zodpovědnost za rození lékařům, tak stejně jsme se vzdaly své intuice před lékařskými radami, jak o dítě pečovat.
Ještě několik dní jsem prožívala euforii a extázi z té tvorby posledních dní, z nové bytosti, která s námi sdílí život. Pak hladina hormonů začala kolísat a mě se dostavily strachy a starosti, jak to vše bude. Probudila jsem se do každodenní reality a musela se vypořádávat s pocity zcela nového života a domnělé ztráty svobody. Uznávám, že to byly krušné chvilky, zejména kvůli problémům s kojením – nijak jsem se na kojení nepřipravovala (jenom občasným masírováním bradavek ručníkem), tak mě velice překvapilo, jak bolestivé to pro mě je. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že mám citlivé bradavky a každé kojení jsem se vypořádávala s faktem, že je bolestivé a snad ne poslední. Tak jako miminko nemělo žloutenku, která se v porodnici vyskytuje téměř na 100%, tak ani já neměla bolestivé nalití prsou – prostě jenom čtvrtou noc prsy trochu svěděly a ráno již byly větší. Jenom ty citlivé bradavky mě kalily ten jinak krásný pocit při kojení. Asi týden trvalo, než se bradavky trochu „užužlaly“ a již tak nebolely. Ale je pravda, že i po třech měsících kojení to ještě stále trochu bolí. Prostě některým ženám je dáno, mě nikoliv. Zase nemám žádné problémy s mlékem – je ho akorát.
Když se ještě vrátím k následujícím dnům po porodu, tak tam byl ještě úkol vyřídit potřebné formality, zajistit vyšetření odebrané pupečníkové krve na rH faktor a vyřídit odběr z patičky. Jelikož na matrice o nás už věděli, tak bez řečí zapsali do knihy narozené dítě v naší obci po 35 letech první. Pak už můj muž jel s rodný číslem vyřídit pojišťovnu. Po vyšetření krve se zjistilo, je potřeba „píchnout“ partobulin, protože můj a miminka rH faktor se liší – to zajistila moje PA. Na odběr krve z patičky nám byla doslova seslána jedna dobrá duše, která je zkušenou dětskou sestrou, která přijela až k nám domů a sama odběr udělala. Manžel už jen zavezl kartičku s krví do nemocnice a tam ji s mírným podivem přijali a poslali na vyšetření. Tím se nám podařilo uchránit našeho syna od výjezdu z domova na tři týdny. Poprvé jel do města na sono ledvin a kyčlí. Z toho jsme také měli velikou radost, že si můžeme nerušeně užívat ty vzácné chvilky nového společenství tak dlouho odděleni od společnosti.
Tak to je docela detailně popsaná zkušenost z a okolo porodu doma. Ač myslím, že nejsem ničím výjimečná žena, že schopnost takto porodit má každá, tak celá tato událost mi dodala velikou důvěru v sebe, manžela, naše dítě a v život. Je to zkušenost, ze které se dá celý život těžit, protože člověka prostě změnila. A to ve velice pozitivním směru. Ty, kdo trpělivě dočetly až sem (a to nejenom ženy), bych chtěla podpořit v tom, vzít život do svých rukou. Nenechat sebou manipulovat a nechávat si nalhávat systémem společnosti, že jsem slabí a nevědomí lidé. Máme v sobě ohromný potenciál, do kterého když se člověk nebojí ponořit, tak může naplnit život hlubokým smyslem. Ta odvaha žít svůj život se pak už nikdy neztratí.
Na konec bych chtěla vyjádřit vděčnost všem, co mě v mém záměru doma porodit podporovali. V první řadě děkuji svému muži, který byl prvním, kterému se návrh rodit doma líbil, který byl tím nejlepším průvodcem těhotenstvím, tou nejlepší a nejzdatnější dulou a perfektním manažerem, který zajistil všechny formality v době, kdy já si mohla v klidu užívat miminka. Jsem moc vděčná, že jsme vše mohli prožít spolu, protože to už tak krásný vztah ještě více prohloubilo a naplnilo. Dále děkuji „mé“ porodní asistence za její ochotu s námi spolupracovat, za její důvěru v to, že to dokážeme, a za její odvahu jít proti proudu společnosti. Více takových odvážných žen, které dělají to, co cítí, že je dobré, i když riskují i třeba své zaměstnání. Děkuji všem odvážným ženám, které se také rozhodly doma porodit a byly ochotné své zkušenosti sdílet. Také děkuji své ženské lékařce, která byla velice laskavá a otevřená tomu navštívit mě doma po porodu, když jsem ji poprosila. Více takových otevřených lékařů, kteří se chovají podle svého srdce. Také pediatričce patří můj dík, i když zrovna nejásala, že má domarozeně, ale zbytečně nestrašila a chopila se prostě své povinnosti být zde pro kontrolu zdraví dítěte. Ještě bych chtěla poděkovat dalším PA, jedné, která vedla kurz předporodní přípravy a která se na porod doma dívala, jako na přirozenou věc a také nás podpořila zapůjčením přístrojů k porodu a další PA, ke které jsem v těhotenství chodila tančit a se kterou se vyvinul přátelský vztah a která je tichou podporou v porodnici pro ty, kteří chtějí porodit přirozeně i ve zdravotnickém zařízení.
A nakonec vyjadřuji vděčnost Životu za to, jaký je.