Přidat odpověď

Huhu blbě čteš, umytím neutrpěl náš vztah, jenom jeho kůže následující rok trpěla ale vztah k němu mám jiný od začátku, a vím zcela přesně že se to zlomilo až ve chvíli co mi ho po X hodinách donesli, prostě jsem k němu nic necítila, bylo to pro mě jakýsi (notabene uřvaný) mimino o který jsem se teda od těď měla starat... vadilo mi kojení, vadilo mi spát s ním v posteli, a tak dále... z jeho strany je to podobné, už jako mimino byl velmi nezávislý, nechtěl po nikom nic, zabavil se sám, dodnes nemá pomalu vztah k nikomu. Na jednu stranu to vypadá výhodně protože je od šestinedělí "dobře odložitelný"- dětské koutky, později školka, nemá jediný problém s cizími lidmi naopak nechce domů. No a když mu byl rok a půl narodil se mladší bráška, vztah k němu byl absolutně jiný, z kojení jsem neměla kopřivku, nevadilo mi že pořád řval, to bylo prostě od začátku moje miminko ne uřvanej prevít co mi ho jen tak v 6 ráno někdo donesl...
Lepší se to pozvolna, 3 a čtvrt roku poté už aspoň nemám chuť ho zabít nebo dát k adopci a netvrdím že ho nenávidím, ale moc nadšená z něj pořád nejsem, je to prostě cizí element... částečně se to zlepšilo tím že chodí do školky a nemám ho celý den na očích.