Přidat odpověď

Já mám zase jinou zkušenost, byl to sice jiný problém a jiný stav, ale dlouho jsem nemohla pochopit, co je špatně, když vlastně nic na povrchu špatně nebylo.
Teprve zpětně, když problém neustále přetrvával a podle všech psychologických "pravidel" mělo být po problému, jsem zpětně zčala dohledávat, co bylo špatně. Když se mi podařilo zjistit, co vlastně bylo špatně, bylo třeba se tomu otevřeně postavit, přiznat si pravdu a teprve potom bylo možné začít s tím pracovat. Dozvuky pociťuji pořád, ještě po třech letech.
Problém nemusí být separace sama o sobě, pokud ji matka nevnímá jako problém a separaci v případě objektivní nutnosti je většina z nás schopná zpracovat a nemá tendenci ji někde hluboko uložit a snažit se zapomenout, to může způsobit peklo se vším všudy.
Problém je v tom, že jsme přesvědčováni, že nemáme problém. když nemáme problém, není třeba přece nic zpracovávat. Bohužel tím problém nezmizí, stále tam je.
Chápu Mickey, ona má problém, který ji nebylo umožněno zpracovat a vyrovnat se s ním, protože se jednalo o obvyklý řád věci, který většina dokáže zpracovat. Malér nastává, když se jedinec nevejde do většiny a potlačený problém se snaží schovat sám před sebou a před světem.
Pokud Mickey takto postupuje, je to jediná možnost - vrátit se zpátky, pojmenovat to, začít s tím pracovat, včetně toho, že o tom otevřeně mluví, nebo píše a teprve potom může přijít fáze vyrovnání a nápravy věci.
Pokud nemáte štěstí na dobrého psychologa, nebo jako já preventivně hloubačům v duši nedůvěřujete, může být postup na vkus veřejnosti dost pomalý a odsudky, které se tu týkají vztahu k dítěti tomu neprospívají, je nutné, aby matka zapracovala nejdřív sama na sobě, teprve potom může začít náprava vztahů s okolím.