Přidat odpověď

No, mně je celkem jedno, kdo a proč má jakou diagnózu a jestli ji má správně nebo ji dostal jako bonbónek. Nechápu jinou věc - dítě buďto je nezvladatelně agresivní a je v kolektivu vyloženě nebezpečné (pak tam ale bez osobního asistenta nemá dle mého soudu co dělat) nebo není, jeho projevy jsou akceptovatelné, byť obtížněji, a pak nevidím důvod, proč do něj rvát léky.
Pokud teď přijmu jako fakt, že jsem (ačkoli mně toho Aspergera přilípli až v dospělosti víceméně spekulativně, pochybuju že v mém dětství někdo vůbec v ČR věděl, co to je) byla taky takové dítě, tak veškerá důslednost je sice hezká věc, ale to dítě nepochopí, že druhého něco bolí. To se nedá vysvětlit, protože dítě vnímá okolí jako hračky nebo jako film, nevím jak to přesně popsat, je to studijní materiál, ono si nedokáže svoje pocity projektovat do jiných lidí - např. "nedělej to Pepíčkovi, ono ho to bolí" - to je blbost, nepochopí to. Do jisté míry to má v sobě každé dítě, prostě není schopno nějaké extra empatie, proto rozšlapávají děti šneky a trhají mouchám křidýlka. A pokud je nějak handicapované ve smyslu AS nebo ADHD, tak tuplem.
Já se synem žádnému psychologovi nikdy nešla, i když mi to bylo x krát doporučováno, protože nechci, aby mu někdo dával nějaký nálepky nebo mu rval léky jen proto, že je v něčem jinej než "většinové" dítě (tebulkové dítě - byť mám jen velmi vágní představu o tom, jak takové dítě vypadá). Obecně mám ale pocit, že se dneska chodí k psychologovi s každým prdem, pardon. To nemyslím na nikoho konkrétního, protože nikoho z diskuse konkrétně neznám.