Přidat názor k článku Kniha roku Rok kohouta? Pozor na rasismus.

Bohužel, musím říci, že ano. Pohybuji se v oblasti NRP (náhradní rodinné péče) profesionálně a mám tak možnost sledovat, jak tyto mediální kauzy ovlivňují žadatele o osvojení a pěstounskou péči. Nejdřív to byl před několika lety rozhovor pro Marianne, který byl takovou první vlaštovkou před Rokem kohouta. V obou případech jsme se několik měsíců setkávali s žadateli, kteří říkali "zvažovali jsme přijetí romského (poloromského) dítěte, ale když jsme to četli, tak jsme se rozhodli neriskovat". Asi měsíc po vydání Roku kohouta se dokonce objevil případ pěstounů, kteří již chodili na návštěvy za romským chlapečkem, a z obavy "z genů" ho nakonec odmítli. Pár měsíců, pár pěstounů... a pár smutných dětských očí, které možná ze zbytečně vyvolané hysterie prožijí úplně jiný život než mohly. Přeberte si to.
Sama jsem pěstounka (ano, naše děti jsou romské) a psycholožka. Pracuji s pěstounskými rodinami, které přijaly romské i neromské děti. Ze zkušeností si troufám tvrdit, že problémy přijatých romských dětí se ve většině případů neliší od problémů přijatých neromských dětí, protože primární příčinou je citová deprivace a raná traumatizace plus genetická výbava obecně, nikoli nějaké "romské" geny či "toulavá krev". Sekundární příčinou jsou ovšem výchovné a komunikační problémy v období dospívání, kdy dítě hledá svou vlastní identitu, kdy mu velmi záleží na tom, aby byl přijímán svými vrstevníky, aby bezpečně věděl "čí je". Což je pro tyto děti dvojnásob obtížné: těžce se srovnávají s tím, že jejich biologičtí rodiče
se o ně nedokázali postarat a k tomu ještě jsou neustále konfrontovány se zjevnými či polovědomými projevy rasismu (od nadávek do černých hub po to, že si polovina cestujících instinktivně zkontroluje kabelky, když romský mladík či dívka nastoupí do tramvaje). Pokud jejich (náhradní) rodiče sami nemají ve svém vztahu k Romům jasno, s dětmi se o jejich původu raději nebaví a nepomůžou jim tohle těžké vývojové období překonat, není divu, že dítě může začít jednat podle vzoru "nejlepší obranou je útok", utíkat z rodiny atd.
Nechci paní Boučkovou obviňovat, věřím, že stejně jako většina rodičů dělala, jak to nejlíp uměla. Bohužel ve své situaci zůstala sama a nezvládla ji.