Přidat odpověď

Nečetla jsem diskusi, takže píšu jen za sebe:

1) Pro hodně chlapů (nevím teda, jestli pro většinu) je daleko těžší než pro průměrnou ženskou odkrývat emoce a přiznávat slabá místa, jsou tradičně vychovaní k tomu, že ukázat emoci nebo přiznat slabost není mužné. Ovšem při řešení problémů, zejména vztahových, osobních... dost hrozí, že k jednomu nebo druhému dojde, proto se jim do toho nechce.

2) Hodně chlapů v porovnání s průměrnou ženskou nedokáže dobře popsat emoce, vztahy a jiné neměřitelné záležitosti - neumí prostě o těchto věcech komunikovat a pojmenovávat je slovy (i když se třeba nejedná o jejich emoce, takže nejsou ohroženi dle bodu 1, stejně jim to nejde, nemají s tím zkušenosti, nikdo to po nich vlastně nikdy nechtěl a nijak se v tom netrénovali).

3) Hodně chlapů velmi špatně zvládá svou vlastní úzkost, protože nemají společensky akceptovatelnou formu, jak tu úzkost ventilovat. Přiznat ji a mluvit o ní, to si může tradičně dovolit ženská, ale chlap ne, bylo by to nemužné. Chlap může ukázat hněv a vztek, ale ne strach a úzkost. Protože při řešení rodinných, vztahových záležitostí můžou mít strach, že přijdou o ženu, o dobrý vztah s matkou, že se jim nepodaří počnout potomka atd., je pro ně v tu chvíli únosnější utéct nebo se naštvat (to je ten povolený vztek), ale ne dát najevo, že se bojí.

Řešením je tohle vědět a poskytovat partnerovi naprostou jistotu, že si může dovolit dát najevo strach, smutek, úzkost. Ani v situacích, které nemají s řešením problémů nic společného, tj. v běžném životě, nekomentovat pohrdlivě to, že nějaký chlap brečí, bojí se... Netlačit na pilu, ale na druhou stranu dávat jasně najevo, že ta trpělivost nebude trvat věčně (tedy: já ti pomůžu, ale očekávám, že se rozhoupeš k řešení).

A především v zájmu dalších generací: NEUČIT SYNY stupidním zásadám typu "chlap se nebojí", "chlap nebrečí", "nebuď bábovka" a zejména NEČÍST JIM ODMALIČKA Z OČÍ, CO BY CHTĚLI, protože se to tím pádem nenaučí vyjadřovat, a až jim to maminka přestane číst z očí, žádná jiná ženská už to dělat nebude. Taky jim neukazovat klasickou ženskou manipulaci, pomocí níž maminka vyřeší problém vlastně sama tím, že dostane tatínka tam, kam potřebuje. Tatínek pak tudíž žádnou aktivitu při řešení problému nemusí vyvinout. Když se to po něm nechce, tak to ovšem nedělá, že. Naopak po nich chtít, aby mluvili o tom, jak se cítí, co cítí, co by si přáli, čeho se bojí, proč se toho bojí, a poskytovat jim hodně hodně hodně citové podpory a opory a hodně mazlení (od mámy i od táty).

Jinak teda já naštěstí mám partnera, který je emočně zralý a dospělý (což v našich končinách nepovažuju zdaleka za pravidlo), takže vyhnívání a neřešení naštěstí neznám.

To jsem chytrá, co?