Přidat odpověď

Tohle jsem zažila kdysi s prvním synem. Jeho otec považoval veškeré synovo ničení a agresi za projev jeho geniality. Mlátí pěstmi do klavíru? Je to Amadeus.
Čmárá do drahých knih? Konečně jsou z nich originální dílka. Mlátí někoho? Je lepší než on.
Z matky se pak postupem času stává směšná figurka, která jen buzeruje a není hodna pohledu, natož abychom jí naslouchali. Nedej bože dítě fyzicky trestat ( plácnutí přes ruku). To by si pak vysloužila též pár dobře mířených ran.
Naštěstí jsem s otcem dítěte nežila, tudíž u něj doma udělal z domácnosti kůlničku na dříví, do oken házel kameny a otce kopal a tloukl pěstmi ještě ve školním věku.
Já stanovila zcela jiná pravidla. Časem se situace obrátila. Z otce se stal , v synových očích, směšný skřítek, jehož názory se neberou vážně. Stanovit hranice, je dle mého ve výchově ratolestí naprostá nutnost.