Přidat odpověď

Beru svoje děti všude, včetně doktorů (největší zábava je to pro ně na gyndě ). Prostě je nemá kdo hlídat.
Je pravda, že s druhým už nějaké výstupy moc neřeším, prostě ostuda nad ostudu . Nedávno mě seřvala paní u mé doktorky, jestli to dítě nemůže být chvíli zticha. Tak jsem jen opáčila, že nemůže. Samozřejmě jsem mu říkala, že má být potichu, ale taková prosba jen provokovala k mluvení (nebo teda spíš opakování několika slov).
A když jsem náhodou někde bez dětí, tak mi teda řev cizích dětí nevadí, nejsou to moje děti . U nás mi přijde, že ty děti moc okřikujeme, jsme na ně moc přísní, vyžadujeme od nich klid, i když ostatní řvou apod. Když jsme teď byli na rozsvěcení stromečku, tak měl tatínek dceru na ramenách a ona pořád něco říkala. Rodiče ji pořád okřikovali ať je potichu až jsem nevydržela a ptala se proč, že není důvod. Denně potkávám tolik hlučných lidí (ožralých, veselých nebo prostě jen nedoslýchavých), že tolik vztekajících dětí nepotkám za týden.