Přidat odpověď

Mám to jednoduchý. Náš syn o pochvaly moc nestojí. Je nejradši, když ho vůbec nekomentuju (a pokud možno vyklidím pole). Sebevědomí má silné, když se moc vytahuje, tak mu klidně řeknu, že něco neumí. Ale zdá se mi, že náš kluk je v tomhle nějak úplně mimo.
Nevyhrává, neprohrává, s nikým se nepoměřuje (jenom snad s klukama - kdo má větší svaly a tak - takže kdyby ho někdo přepral, tak by to nesl těžce, to zas jo). Když je na tenise, ať se trefí nebo netrefí, stejně se chechtá, blbne, poskakuje - vůbec to neprožívá. A co ho nebaví, to prostě nedělá a nikdo ho nedonutí. Daří nedaří, dobrej špatnej, pochvala nepochvala, to jde mimo něj.