Přidat odpověď

Mám doma ctižádostivce, který mi v těch šesti letech na pochvalu, jak mu něco jde, řekl: "No jasně, já vím, že jsem nejlepší...." Prohry a kritiku snášel špatně...Já se rozhodla delegovat zodpovědnost za "převýchovu" na instituce a pečlivě jsem vybrala kroužky, kde bude muset držet "hubu a krok". Začal s nástupem do školy chodit na skauta, kde byli všichni o dva, tři roky starší a on se musel hoooodně snažit, aby jim třeba na výpravách stačil a pak na karate, kde je trenér v podstatě o všem rozhodující bůh a na začátku lekce se mu všichni v kleče pokloní...A ejhle, dobře to dopadlo, začal mít náhled, že není 100%hvězda, která je za všech okolností nejlepší.
Věděla jsem ale, že si to bude moci kompenzovat školními úspěchy - když nastupoval, tak plyně četl a sčítal a odčítal do dvaceti - takže tam byl za hvězdu. Asi to není plošně aplikovatelné, ale u nás to zabralo a dneska prohry třeba na karatistických závodech nebo školních olympiádách nese s klidem.