Přidat odpověď

Než se mi narodil syn, měla jsem taky takové ideály. Nikdy dítě neuhodím a tak. Dospělo to tak, že nám syn doslova skákal po hlavě. KOusal, ubližoval nám a vrchol byl, když se narodila dcera. Dost ji ubližoval, pořád křičel, aby na sebe upozorňoval. Sice vysvětluju pořád, ale jen dvakrát. Po třetí dostane na zadek. Taky se šíleně vzteká, třeba třicetkrát denně. Prostě na něj platí škoda každé rány, která padne vedle. Pyšná na to nejsem a docela si to i vyčítám, ale jinou možnost nevidím. A myslím, že to není jen moje pohodlnost.