Přidat odpověď

Jandyku myslela jsem to tak, že když se naučíš respektovat jeho osobnost a nevyčítat mu že je "jiný než tys ho chtěla mít", tak těch třecích ploch bude méně a méně a on méně a méně bude zkoušet tvoje nervy... ale to se prostě musí "odžít" tyhle zkušenosti se těžko předávají, protože to vypadá jako plané řeči a mentorování

Chtěla jsem mít doma hodného poslušného chlapečka, který ve dvou letech bude říkat básničky (jako jeho sestřička) a mám doma hyperaktivního, vzteklého a neposlušného fracka (né nebojím se to tak napsat, protže i přesto že se mlátí hlavou do zdi, mrská sebou venku na záda do louží, tak ho miluju takového jaký je)... dokud jsem šla "proti proudu" a snažila jsem se ho "předělat" tak to byl horor... od chvíle kdy se snažím respektovat jeho povahu máme k sobě mnohem blíž...

I když okolí se může zdát jako vzteklej fracek, co mnou vláčí z rohu do rohu. Zkouší to, zkouší to pořád, ale čím dál víc rozlišuje hranici za kterou FAKT NESMÍ ZAJÍT (nebo budu zlá maminka)... zkusí to pokaždé, ale když zjistí že tohle NE, tak mě napodruhé chytne za ruku a poslušně šlape...

Je to běh na dlouhou trať a chápu že ne každý na to má nervy a hold někdy ta ruka ujede