Přidat odpověď

Mili, já myslím, že se tvá rodina bojí. Bojí se právě toho, že mluvit a Andílkovi bude znovu a znovu rozdírat rány, teré se hojí jen velmi pomalu. Podle toho co píšeš mi přijde, že ti nechtějí ubližovat.
Nikdo z nich není maminka Andílka, takže nemůžou úplně pochopit tvoje mateřské pocity a veliký smutek. Tatínci to obvykle berou jinak. Navíc se říká - kluci nebrečí, takže to drží v sobě. A mnohdy opravdu nemají potřebu svůj smutek ventylovat.

Myslím, že hezký rituál by byl, jít třeba 23. na hřbitov, dát Milence květinu, potichu zavzpomínat. Nenutit nikoho mluvit, když nechce. A spojit to s pěknou procházkou.

Zkusila si se ze svého smutku vypsat? Víš, třeba nějaký deníček a vypsat všechny svoje pocity. Nakonec kdyby měl manžel nebo děti chuť, tak si ho přečtou a sami za sebe třeba taky něco dopíšou.
Ještě mě napadl nějaký farář. To jsou lidé, kteří mají pochopení, vyslechnou a možná i pomohou.
Držím palečky, aby ti letos bylo dobře a užila sis krásné Vánoce stejně tak jako tvoje rodina.