Přidat názor k článku Klíčovou dírkou - Umění včas se vzdálit

Já nevím, ale asi se s tím vším musí rodič prostě smířit. Mám děti 15,6 a 2 roky. Snad až po narození nejmladšího jsem si uvědomila, jak rychle ten čas běží. Nechci své děti dusit, ale pokaždé, když ten nejmladší udělá krok dopředu, vyděsí mě to. Samozřejmě jsem ráda, že všechny mé děti nabírají zkušenosti, ale ten běh času vnímám nejvíc u toho nejmenšího. Už jim nestačí ten domácí dvorek - obrazně - chtějí se podívat dál. Vím, že je musím nechat. Nejhorší je, když se musím dívat, jak občas dostanou lekci a přes čumák. Leckdy je musím přestat chránit a nechat je nabít si nos. Je těžké určit, kdy je nechat a kdy zasáhnout. Musejí nasbírat co možná nejvíce zkušeností aby až odejdou, byly co možná nejlépe připraveni. Při každém rozhodnutí ohledně dětí ve mně hlodají pochybnosti, jestli jsem to udělala pro ně dobře. Nejhorší je, že se to ukáže až za dlouhou dobu. Je mi jasné, že přílišnou láskou můžu dětem ublížit, ale nesmějí zase citově strádat. Ale kde je ta zlatá střední cesta. U každého je jinde. Najdu ji pro své děti?