Přidat odpověď

Beru to, uznávám a pokud moje druhé těhotenství proběhne v klidu a budu se na to cítit. Budu si jistá, tak bych to taky mohla vyzkoušet. A vlastně bych si to sama mohla porovnat a třeba mé to pak začne mrzet, že jsem Jáchymovi takovou šanci nedala. ...ale to se asi nestane. Bála jsem se o jeho život. Bylo pro mě duležitější, jestli bude žít a nebo jeslti já ani nevím co.

Zrovna včera jsme s manželem vzpomínali, jak na nás zachumlaný v zavinovačce valil ta svoje kukadla, jak byl pokojný a nespustil z nás oči.

Vím že ne v každé nemocnici se tak děje a jsem rozhodně pro to, aby si každá rodička mohla vybrat min. tolik co já. Jen na druhou stranu by se to nemělo stavět do takové roviny, jako se to tu někdy staví. Prostě, někdo to jde a někdy ne. Pokud ano, je to super varianta a štěstí a pokud né, vztah dítěte a matky na tom prostě nestojí! My jsme to odloučení zvládli. Na svuj věk mám poměrně vyzrálé dítě, hovoří již ve větách, od 20 mésícu, podotýkám bez týrání ale vlastní volbou je bez plen, umí básničky, písničk, pokouší se oblékat a vyvzlékat, a myslím, že más své rodiče moc rád a rodiče mají moc rádi jeho.

Maminky, kterým se nepoštěstilo by v tom zkrátka neměly hledat zakopaného psa a někdy to využívat i jako jakýs alibismus proč je dítě pomalejší v tom či onom a nebo proč vztah není takový jaký by měl být.

Také jste nikdy nezměnili názor na někoho, kdo vám na první pohled nesedl?