Také se jmenuju Markéta a také jsme se stali rodiči až po dlouhé době :o)))
Jsem alergik - ekzematik, rodilý Pražák, 8 let žijící na horách v rodné chaloupce mého přítele, otce našeho 5timěsíčního miminka.
Kromě nového, lidského mláděte máme 4 kočky (zatoulané k nám - kdysi plaché, nemocné, hubené, nyní až obézní, kastrované, zdravé a drzé :o))) a další zvířata - ale žádná užitková či užitečná. Vše pro radost.
Jediná opatření, která po příchodu dítěte nastala - v posteli se mnou už nespí všechny 4 kočky, ale jen jeden kocour, který našeho chlapečka adoptoval za své kotě (a v prvnch týdnech mu dvakrát vlezl do postýlky, když jsem na půl hodinky v noci "ztratila vědomí" vyčerpáním - ovšem ne aby kluka udusil, ale hlídal - úplně v nohách, že s ním ani do kontaktu nepřišel :o))) a hlídá ho u postýlky, u bazénku, v němž si mimi hraje na dece, u kočárku venku... A na procházky s námi chodí kočky všechny :o)
Ale k těm opatřením - na místa, kde se dítě vyskytuje, kočky nesmí, ale ne kvůli bezpečí dítěte - spíš proto, že nemám čas odtamtud ustavičně odstraňovat chlupy, kupujeme vícekrát ročně dražší prostředky proti vnějším i vnitřním parazitům, hygiena...a to je asi tak všechno...
To, čemu nerozumím, není, proč lidé dávají pryč zvíře v těhotenství nebo po porodu (i když se mi to hnusí a nechápu, jak to tomu tvorovi můžou udělat), ale to, že si ho vůbec pořizují!!!
I absolvent zvláštní školy ví, že kočka žije kolem 12 let (naše, od mého miminího věku, kolem 18-22let). I absolvent zvláštní školy si spočítá na prstech, že pokud je mu dvacet pět a chce mít ve výhledu 10let mimino, těžko se to nebude krýt s chovem kočky (nebo psa, fretky...).
A protože takoví lidé, keří si s klidným svědomím pořídí zvíře a s klidným svědomím ho dají pryč (různými způsoby), existují, svědčí to zaprvé o jejich vztahu k živým tvorům a zadruhé to vysvětluje, proč je v tomto státě stále ještě považováno zvíře za věc bez duše a dle některých představ i bez schopnosti cítit fyzickou a psychickou bolest... :o(((
Předchozí