Jano, když rodiče tu láskyplnou náruč po výprasku nenabídnou, tak do ní dítě nemůže ani skočit. :-)
Můj názor je navíc ten, že i v o něco pozdějším věku (nevím přesně do kolika, je to i individuální), dítě při vhodném použití výprasku náruč rodičů vyhledá. Samozřejmě, zatím to nemám ozkoušené, a můžu se mýlit.
Svůj příspěvek jsem psal jako odpověď na článek o dítěti tuším mírně mladším než je má dcera.
Problém není v tom, že by má dcera nechápala, proč dostala výprask. Hlavní je, že děti ze své přirozenosti zkouší, kam až můžou zajít. Neumějí si sami stanovit hranice. A když je mají stanovené, neumějí je vždy dodržet pouze na základě slovních argumentů. Podvědomě očekávají, že je rodiče povedou. Někdy je to očividné, jak vyloženě zkoušejí, co na to rodič. Ví přesně, že něco nemá dělat, schálvně to udělá a vyzývavě se podívá na rodiče: "Tak co ty na to?" V tomto případě slova nepomohou. Čeká, že ho těm hranicím naučíme. A když dostane na zadek, tak se situace krásně vyjasní a podle mých zkušeností to vede ke sblížení.
Myslím, že je dobré dětem zdůrazňovat, že je lepší se přiznat, než něco zatloukat. A to i tím, že důsledky při přiznání budou pro dítě znatelně příznivější.
Když se výprask používá správně, tak se děti naopak učí násilí nepoužívat. Řekl bych, že právě děti, které jsou vychovávány liberálně, mají sklon k násilí, ne naopak.
Výprask je jen jeden z mnoha "důsledků", které je dobré používat při výchově. Samozřejmě škála je široká, a je dobré věnovat velkou pozornost tomu, jak děti nejlépe motivovat - pozitivně i negativně.
Předchozí