Přidat názor k článku Maminky, ze zvířátek nešilte!

Pár epizod z našeho zvířecího soužití:

Když jsem se narodila, máma studovala medicínu a starala se o tři německé ovčáky (táta a strejda zároveň na vojně). Když jsem spala v kočárku na zahradě a vzbudila jsem se, fena běžela k oknu štěkat na maminu skloněnou nad skripty, ať si jde to štěně honem nakojit...
Chodit jsem se naučila tak, že jsem se chytla za obojek největšího z našich psů...
Jako batole jsem byla poměrně nemocné nedochůdče, imunita nic moc - až jsem se jednou venku napila vody ze psí misky, častá nemocnost se rapidně zlepšila

Když jsem čekala syna (stále v tomtéž domě, na zahradě dva ovčáci, králíci, slepice), měla jsem roční černou kočičku, která právě přišla o koťata. O rizicích toxoplasmosy poučená jsem přijala přiměřená opatření - kočičí záchod uklízí někdo jiný, já se s kočkou nepusinkuji. Těhotenství bylo rizikové - kočička vycítila, že je něco v nepořádku a poctivě každý den se mnou ležela a pacičkama podpírala bříško, aby vydrželo. Ven se šla vyčůrat vždy až když máma přišla z práce (a převzala směnu I kdyby to byla jen psychická podpora, společně jsme syna donosily ;-) Ne nadarmo se na renesančních obrazech rodiček, často objevuje kočka - pomocnice při porodu (to jsme prosím brali na dějinách umění na VŠ).
Syn kočce její péči oplácí dodnes, mazlí se s ní, jak může. Za celých DEVĚT let ho škrábla jen jednou, a to když jsem těsně vedle ní omylem kopla do kovové bedny a vyděsila jsem jí.

Pak jsem se přestěhovala do centra města a objevila se mi alergie. Mezitím do domácnosti přibila 3 morčata, želva a králík pokojový (ne králíkárnový). Děsila jsem se, co se mi na testech ukáže. Žádná reakce na zvířata, pouze na prach resp. špatný městský vzduch. V létě suším seno na venkově, jezdím na koních, kydám hnůj a nic, po alergii ani památky. Zviřátka jsou v tom, alespoň v mém případě, opravu nevině.

Samozřejmě dodržuji základní pravidla soužití, jako že kočka nikdy nebyla sama bez dozoru s miminkem cca do 2 let (pro ochranu obou dvou ;-
), pes si se synem vždy hraje pod dohledem atd.

Ještě poznámku: Soužití se zvířátky je důležitá životní zkušenost, i proto, že zvířata žijí kratší dobu než my. Už nám několik zvířátek odešlo do věčných lovišť a myslím, že tyto zkušenosti syna učí vyrovnávat se se smrtí, jako nezvratnou skutečností. Tento týden nám umíral králíček, syn to věděl, ráno než šel do školy se s ním rozloučil, pohladil ho a přál klidný konec. Pár slziček. Žádná hysterie. Přijetí života i s jeho koncem, tak jak to má být.