Přidat odpověď

Fluo - jak píšeš:
Bohužel jemu odpustit nemůžu a neumím. Snažím se s tím naučit žít...je to jako bych žila s nějakou nemocí, které se do konce života nezbavím, ale prostě se musím s ní naučit žít (možná podivné přirovnání).

To vůbec není divné přirovnání, z mého pohledu Ti dávám 100% za pravdu. Když Ti lékař oznámí, že máš nějakou zhoubnou chorobu, budeš nejdřív v šoku, pak psychicky spadneš na dno a potom se s tím budeš muset "učit žít".
Omlouvám se za tohle přirovnání všem, které něčím takovým procházejí - tzn. jsou těžce nemocné. Samozřejmě vím, že zdraví a problémy tohoto kalibru jsou zcela jiná životní kapitola. Berte to, prosím, opravdu jen jako přirovnání.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že se s "tím" dá žít a ne jen "přežívat", že člověk dokonce může být v životě šťastný, i když už to samozřejmě není "jako dřív". Ale nikde není psáno, že to v něčem nemůže být třeba i lepší.
Já mu dřív věřila, ta naprostá důvěra je pryč a vrátit se nemůže - ale na druhou stranu se musím spoléhat víc sama na sebe, naučilo mě to, že spokojená a šťastná musím být JÁ - bez ohledu na okolí. Něco v tom smyslu - "jaký si to uděláš, takový to máš".