Přidat odpověď

Jo Báro, to já jsem si říkala kdysi taky.... a taky jsem si říkala, že MĚ, NAM, se to nikdy stát nemůže, stává se to přece jiným.... jo, jenomže ona realita života je úplně jiná.
Proč jsem se rozhodla zůstat? Proč se snažím (musím říci že teď se nsažíme oba dva) znovu postavit na nohy naše manželství? Asi proto, že ON je mojí součástí, neumím si představit žít bez něj....to, co k němu cítím, je prostě a jednoduše asi opravdová láska... po tolika letech ne taková ta bláznivá z které ztrácíš hlavu a tak... po, v současné době téměř 17 letech manželství, je to o něčem jiném.... je to o tom, že on je prostě součástí mého života a já chci, aby jí byl i nadále, abychom spolu mohli prožívat strasti a radosti každodenního života, radovat se z úspěchů a vzájemně se podpořit, když se nám něco nedaří, plánovat, snít, radovat se,být oporou i našim dětem...... Dalším důvodem jsou také děti, i když musím přiznat, že mé rozhodnutí nestálo na tom, že :"přece děti musí mít tátu", tak proto spolu musíme zůstat.. pokud totiž rodiče nejsou šťastní spolu, tak nemohou být šťastné ani děti, a ty to vždy vycítí....Ale taky proto, že kdybych teď vzdala tenhle boj, tak bych si to možná mohla jednou v budoucnosti vyčítat.... a taky proto, jaký byl "postoj" mého manžela k tomu co udělal (bylo by to asi na dlouhé vyprávění), ale myslím, že si uvědomil, co udělal, jak mi ublížil, uvědomil si, co by ztratil, uvědomil si, co je pro něj důležité.... a ví, že je to pro mě těžké a těžké ještě bude.....Proto pro všechno chci zase ten zbořený dům stavět... teď nevím, co nám budoucnost přichystá, vím ale, že se snažit chci... je to opravdu těžké, protože ty "duchové" minulosti tu jsou a budou pořád, sebedůvěra ve mě samu je na bodu mrazu ... a navíc... ON se musí snažit taky... zklamal mou důvěru, kterou musí získat zpět a to bude pro něj taky těžké...
Snad se nám to podaří, pevně v to věřím, i když, jak jsem psala, je to opravdu moc moc těžké