Přidat odpověď

Klaudie, my se na to díváme z druhé strany, ale pokus se vžít do situace té maminky, která byla pokousaná i její dítě. Ty bys hledala pro takovýho čokla po večerech náhradní ubytování? Já tedy ne. Měli jsme fenku dalmatina 12 let, žila s námi jako člen rodiny, neměla žádný výcvik, jednali jsme s ní jako se svéprávným členem, ona milovala celou rodinu, nikomu z nás by neublížila, byla to taková jemná fenečka. Ale co má paní dělat, když děda psa zkazil, ona už ho nepřevychová a nikdo z okolí si ho dobrovolně nevezme. Měli jsme my doma co dělat, abychom udali od naší dalmatinky štěňata, když se nám spustila s chrtem a to byla krásná zdravá štěňata, dvouměsíční, nádherná, zájemcům jsem předávala pejsky zadarmo, oočkované, odčervené, s pytlem granulí, vodítkem, obojkem a miskou na granule. Měla jich 7 a všechny jsem ořvala, ale všech 7 jsme si nemohli nechat, ale měla jsem co dělat, aby si zájemci vzali křížence dalmatin-chrt. Všichni mi slíbili, že mi pošlou fotky, jak pejsci rostou, no samozřejmě, že mi nedošla ani jedna. Táta a hlavně máma si ťukali na čelo, že jsem pošuk. Ale když jde o psa trhana a zabijáka, tak by šla sranda stranou.