Přidat odpověď

Mám syna (bude mít 3)a ten do více jak dvou let nebyl nikde beze mě - jsme spolu prostě 24 hodin denně. Nikdy nebyl nikde na hlídání déle než hodinu ... Manžel je hodně služebně pryč (vždy 10 dnů pryč a pak 4 dny doma) a Vojta byl zvyklý prostě hlavně na mou přítomnost. Jednou mi řek, že chce na noc k babičce a že tam bude sám. Bylo mu maličko po druhém roce (do dvou let a měsíce jsem ho kojila i v noci a netroufla bych si ho někam na noc pustit). Zvládl to přespání naprosto v pohodě a od té doby se dost často balí do "kufříku" s tím, že jede k babičce.
Syn je lumpík, divoký, živý ... babička s dědou bydlí na vesnici, mají slepice, zahradu ... babi s ním chodí sbírat vajíčka, nechá ho pracovat všechno s ní ... určitě ho trochu rozmazluje, ale nijak přehnaně ... a prostě spolu zvládají vše naprosto fantasticky. Na mě zkouší knučení, žadonění, brek ... na babi to nezkouší - snaží se ji poslouchat. Ted tam byl 4 noci v kuse, protože jsem byla po lékařském zákroku a musela jsem být v klidu - mluvili jsem spolu několikrát po telefonu, vždy mi řek, že mu není smutno a že o mě nepláče
Se přiznám , že mi to až zabylo líto, ale o co je to snažší, že je tam rád a dobrovolně než kdybych to hlídání potřebovala a on by tam být nechtěl.
Téměř denně se mě ptá, jeslti zase pojede k babičce a bude tam na noc .. a že slibuje, že tam bude hodný atd.
Prostě si myslím, že je to fajn, když je taková babička nebo děda, kde dítko je rádo. I když může to být jen dočasné ... neteř byla před půl rokem šťastná, když si ji babi vzala na noc a dneska by nezůstala ani omylem - nechce bez maminky nikam (bude mít v březnu 4)