Přidat odpověď

Můj muž na mne v poslední době řve a uráží se kvůli(dle mého názoru) ptákovině. Chová se jako sobec nebo malé děcko. Např. dnes dopoledne byly děti i on dole v obýváku. Když jsem byla nahoře v patře přebalovat nejmladší, tak jsem otevřela v pokojíčku a v ložnici okna, že na 10 minut vyvětrám. Najednou se manžel a syn sebrali, že si jdou hrát do pokojíčku. Honem jsem šla zavřít do pokojíčku okno. Samozřejmě to hned poznal a začal řvát, proč větrám, když větral on(jsem to nemohla vědět,nehlásil mi to, byla jsem s dětma dole, když vstával) a že on s dětma v pokojíčku nebude, protože je tam zima. Na to mu říkám: tak se obleč(měl jen trenky a tílko). Syn si přisadil, že jsem jim zkazila hraní atd. No odešla jsem s brekem a náladu mám zkaženou na celý den. Manžel za půl hodiny přijde dolů s úsměvem na rtech: miláčku, proč řešíš problémy tak, že se urazíš? Problém by vůbec nemusel být, kdyby on nereagoval tak, jak reagoval. A já jsem se neurazila, to spíš on, ne? Mně bylo moc líto, že se ke mne tak chová a syn(5 let) to vidí u něho, dává mu špatný příklad a bojím se, že mě za pár let pošle do pr..., protože si mne nebude ani trošku vážit.
Asi si řeknete, taková blbost nestojí za to se rozčilovat. Jenomže včera na mě řval, že jsme mu snědli vánočku(on si kupuje extra bez hrozinek, nedá se vždy koupit, a my jíme i s hrozinkama). Ale nesnědli, to bych si nedovolila, vím, že by byl "oheň na střeše", byla jenom o přihrádku vedle. Předevčírem se rozčílil a urazil kvůli tomu, že jsem do pomazánky na jednohubky dala pomazánkové máslo(on ho nejí, ale tak to stálo v receptu). Přitom měl pro sebe jednohubky s pálivou klobásou a s wasabi. Já to nejím, pálivá jídla nejím vůbec. Ale taky to nekomentuju, neříkám nic.
Prostě jsou chvíle, kdy se mi už s ním nechce být, protože takové výkyvy nálad má skoro denně a za chvilku se tváří jako by se nic nestalo. Omluva žádná a nakonec prý jsem problém způsobila já...
Jsem přeticlivělá nebo už mi 5 let na RD leze na mozek? Vím, jsou vánoce, už jsme týden spolu, ano ponorka, jenomže takový byl i dřív, jen teď je to jaksi častější.
A nepište mi, proč to neřeším. Mluvila jsem a mluvím s ním o tom, ale on se buď urazí nebo to zlehčuje - přeháním a jsem hysterka.