Přidat odpověď

Bekaný

[Hovorna]

(J. D.) Že by slovo bekaný, známé z řeči dětské, bylo odvozeno ze jména zpovědníka Ferdinanda III. Becana, je načisto nepravděpodobné. Ani se slovesem bečeti n. bekati není možno je spojovati; brání tomu tvar i význam, neboť bekaný znamená tolik co ošklivý. Mnohem snáze lze je vyložiti z interjekce ’e’, kterou se vyjadřuje v dětské řeči ošklivost (to je ’e’). Toto citoslovce se vyslovuje tím způsobem, že před samohláskou e i za ní slyšíme zřetelně neznělou, raženou souhlásku, vznikající sevřením hlasivek, kterou jsme zde označili apostrofem. Je to souhláska, která v české výslovnosti zaznívá na začátku každého slova začínajícího samohláskou (’ano, ’ona a p.), a to i když se skládá se slovem jiným (zcela jinak vyslovujeme v doupěti a doúpěti = do’úpěti, zora a zorá = s’orá). Na konci slova se vyslovuje zřídka; slýcháme ji na př. při rázném popření ne! (= ne’) a při některých citoslovcích, jako při uvedeném ’e’, dále při ’a’ (kterého se užívá v některých krajích jako záporu) a ’i’. Od tohoto citoslovce ’e’ je utvořeno v dětské řeči příd. jméno ’e’aný (= ošklivý) podle slov jako spapaný, bacaný a p. Nedosti přesným vnímáním sluchovým nahrazena pak ražená souhláska hlasivková jinými artikulačně patrnějšími raženými souhláskami, jednak velmi blízkým k, jednak vzdálenějším b; tak ze slova ’e’aný vzniklo slovo bekaný. Podobné nahrazování vidíme také v dialektickém ak m. ’a’ (= ne), o němž byla řeč výše. Na př. Byls tam? Ak. (Jirásek, Sp. 23 376).

Naše řeč 7, ročník 8/1924