Přidat odpověď

Rybano,
můj první syn byl takový...Denně jsem řvala a chtěla ho někam dát, na výchovu, nevim, měla jsem pocit, že tohle se nedá zvládnout...
byla jsem u psychologa a i u psychiatra, doporučili mu tlumení, odmítla jsem...Dávala jse m nootropika,vitamín B, vyhýbala se situacím,který spouštěly záchvaty-teda spíš jsem se sažila jim vyhýbat...
Není to výchovou, měla jsem pocit,že kdybych se rozkrájela, objela všechny psychology světa, kdybch se na hlavu stavěla,nic nepomůže...
Nejhorší to bylo asi v pěti šesti letech...Pak to pomalu začalo slábnout, některý dny byly už i docela normální..Dneska mu je jedenáct, šílenej je občas taky, scény častý, špatně se ovládá, ale už to jde, obzvlášť když vím,že výchovou to není a že prostě takovej je...Určili jsme si nějaký hranice, na normální jedince vlastně nízký, ale pro nás dostatečný a na těch trvám,na spoustě dalších věcech, pro někoho třeba i zásadních ne...
Mám další dvě děti, na výchovu jednoduchých, běžných.... Je to hodně velký rozdíl, jsem ráda, že takhle náročný je jen to jedno dítě, naučili jsme se s tím fungovat....
Moc velký zlepšení nečekej, to tě asi moc nepotěším,že jo.. Asi bych ti radila brát ho takovýho,jakej je, ale určit si fakt určitý hranice, který by neměl překračovat, na kterých budete oba s manželem trvat...Držím palce...