Přidat odpověď

Federiko,
když čtu Tvé příspěvky, tak jako bych v mnohém poznávala svého syna, který je teď v první třídě. Teda u něj vše není tak vyhrocené, např. učivo ve škole zatím zvládá dobře, není hyperaktivní, takže je schopen se nějakou dobu soustředit, nicméně ty jeho emoce, negativismus už od mala, také nejsou úplně "normální" On každou emoci (alespoň doma, ze školy zatím žádné zprávy v tomto smyslu nemáme), ať už kladnou nebo zápornou strašně bouřlivě prožívá, takže v jedné minutě je schopný se na mě věšet, pusinkovat mě a říkat mě, jak mě miluje a za chvíli jsem tak nejhnusnější a zlá mamina na světě jen proto, že třeba není po jeho. Dokáže to říct s takovou chutí a s tak vážnou tváří, až to zamrazí. Je strašně emočně nevyrovnaný. A dle psycholožky (tu jsem navštívili kvůli jeho migrénám) u něj bude hrát roli i nějaká ta úzkost, byť to blíž nespecifikovala. Usuzovala tak z toho, že při výběru nejoblíbenějších barev dal jako první černou, pak hnědou, modrou, červenou. Neustále se potřebuje ujišťovat, že to, co udělá, se mi např. líbí, že je šikovný apod. V určitých situacích jako by neuznával nebo nebyl schopen akceptovat hranice, ale zase to není vždy. Taky mě na něm vadí, že je naštvávací nebo jak to napsat. Prostě člověk neví, co od něj může čekat. Třeba přijdu s ním ze školy, všechno v pohodě, dobrá nálada a přijde za ním v tem okamžik nahoru babička a ještě ho ani nemusí pozdravit a už se na ni tváří naštvaně a dokáže ji i slovně odpálkovat vlastně pro nic za nic. MOžná jen proto, že přišla, že on to zrovna nechtěl, nevím. A to není jen na babičku. Taky není mazlící, teda se mnou jo, ale nikoho dalšího k sobě nepustí. Zase, babičky by si ho tak rády pohladily i vzaly na klín, ale on je na ně pak vyloženě agresivní - myslím slovně a mimikou. Jen velmi vyjímečně, když on o to stojí, se k babičkám např. přitulí. Jako má dny, kdy je k sežrání, ale je jich strašně málo. Jak tady někdo psal, některé děti je tak snadné milovat (mladší brácha je takový) a jsou děti, které milujete a "nenávidíte" zároveň. Je to jak na houpačce a někdy je to fakt náročné. Kolikrát si říkám, že to v dospělosti nebude mít vůbec jednoduché s takovou povahou např. s partnerkami. Vlastně ani nemusím chodit tak daleko, myslím si, že nebude mít ani jednoduché najít si dobrého kamaráda, pro tu svou choleričnost nebo jak to nazvat. A nejspíš nebude patřit k vyloženě oblíbeným v kolektivu.