Přidat odpověď

Tak tě trochu chápu, ale ne zcela.
Svého syna miluji, ale točí mě občas strašně.
Můj syn není zlomyslný, neubližuje, jen se občas vztekne šíleně a to je schopen všeho.

Popis mého vztahu k němu trochu odpovídá popisu Frederiky ke svému synovi.
Frederiko, já se trošku vidím ve tvém popisu vztahu k synovi. Bojuji s tím strašně.
Nejhorší je to, že mám srovnání s druhým dítkem - dcerou. Nechápu ten šílený rozdíl.
Taky mě strašně mrzí, že syn ovlivňuje i mé chování ke všem ostatním lidem. V jeho přítomnosti jsem pořád ve střehu co zas udělá, nemůžu nikoho vyslechnout nebo nedejbože se uvolnit.
Pořád jsem nedospěla k myšlence,že můj syn je hyperaktivní nebo, že potřebuje lečbu, i když v přítomnosti jiných lidí se předvádí tak, že může vzniknout ten dojem. Je mi jasné, že kdybych si vylila srdíčko u patřičného lékaře tak nějaké tlumící léky dostane.
Hrozné pro mě taky je, že pokud je beze mě, např. ve školce nebo když byl předtím u hlídací paní, tak je označován jako naprosto hodný.
On mi trochu připomíná našeho dobrmana co už chudák zemřel.Všechny nás miloval, ale když nad ním nebyla dost pevná ruka tak si dělal co chtěl.
Ale já nechci být jako nějaký dráb, bytostně to nenávidím, prakticky to ani neumím.