Přidat odpověď

Dva roky s námi žila manželova dcera, teď je jí čerstvě 15 let. Napřed 1,5 roku ve střídavé péči, poslední půlrok u nás bydlela pořád. Na podzim se jednou večer odehrála scénka jak z amerického filmu, ječela na mě, že už to u nás nemůže vydržet a že jsme si mohli dávno všimnout, že je to kvůli mně, protože mě nemá ráda, manžel byl také u toho. Druhý den se odstěhovala. Bylo to jako blesk z čistýho nebe, ne že by na mě předtím neustále cukrovala, ale prostě to soužití bylo normální, určitou odtažitost v posledních měsících jsem přičítala pubertě, kterou má v plném proudu. Nebudu vypisovat podrobnosti našeho rodinného života, každopádně jsme žili normálně, nikdo ji netýral, neutiskoval atd. Máme ještě společného dvouletého syna, ovšem troufám si s čistým svědomím říct, že jsem je brala oba stejně, manžel samozřejmě taky.
I po 3 měsících mám problém, jak se s tím srovnat. Už jsem to celkem strávila, ale pořád to v sobě nějak nemůžu pochopit. Nemáte s takovou situací někdo zkušenosti? Jako macecha nebo jako vlastní matka (otec), nebo třeba jako dítě, myslím ze svého dětství? Nikoho s podobnou zkušeností neznám, ráda bych slyšela názor od někoho, kdo něco takového zažil, ne teoretické plácání lidí, kteří jsou přesvědčení, že jim se něco takového nemůže stát. Díky.