Přidat odpověď

taky jsem jako malá byla neprůbojné dítě, ještě ke všemu jsem dost brečela, navíc jsem byla pihatá a zrzavá (teda to jsem dodnes ale tenkrát na malé vsi to byl dost mazec). Naši neřešili nic, akorát mě sprdli že jsem ťulpas že si neumím stát za svým a tak. Byla jsem i nejmladší ve třídě (ale nejmenší ne, fyzičku jsem měla dobrou). Prostě sebevědomí nula. Introvert, čtenář, bez kamarádů (na vsi nikdo, do školy dojížděly děti z dalších vsí). Změnilo se to částečně na druhém stupni základky kde si ke mě přisedla holka která se mnou začla skutečně kamrádit a bylo jí jedno že nejsme ve třídní "skupince", a ještě víc až na střední škole, kde jsem dostala možnost vyniknout v angličtině - ostatní plavali a mě to šlo, tak jsem si začala věřit - no a dneska mě to živí
Takže jediná rada ode mě - najít jí něco v čem bude mít možnost být dobrá, ale ve 3 letech je to ještě kapku brzo.

Moje čtyřletá dcera je teda kombinace mě a manžela 50/50 - nejdřív se bitkaří a potom brečí :-( z čehož taky nemám radost, je hrozně individualistická, cokoliv se dělá ve skupině (tj dva a více lidí) ji neláká, nechce se účastnit, odejde stranou, neplatí na ni motivace jako na ostatní děti. Je vztahovačná takže jen se někdo "křivě" podívá už mu ji preventivně vytne, s čímž teda bojujeme fest. Dneska jsme si hráli před domem (syn dcera a já) na sněhu, házeli jsme po sobě kuličky (no takové to dětské pohazování), a přišel soused s dětmi, staršímu je sedm a už umí házet trochu líp, ona na něj hodila jednou a hahaha, on hodil jednou - a dcera už bulela na celé kolo že ji "bije"..... taky nevím jak jí to vysvětlit že celej svět není spiknutej proti ní konkrétně :-/