Přidat odpověď

Tak moje děti jsou taky spíš neagresivní, holčička byla dřív doslova "mouchy snězte si mě".
Kluk je relativně velký a silný, sportovní typ, ale na děti vlastně nikdy neútočil. S kamarády si tak poměřuje síly, ale myslím, že to je jen takový ten nevinný pozůstatek pradávných bojovných genů, které se v tomto věku projevují. Nyní je v předškolácích a mají tam dva kluky s odkladem, čili o rok starší. Jsou to kluci, kteří vyvolávají konflikty a celkem rafinovaně za zády učitelky útočí na ostatní, včetně našeho Filipa. Říkám mu, že nesmí začínat, ale musí se nějak ubránit. Tak si vymyslel způsob obrany, že je prý vždycky „připlácne na dveře“, když něco zkoušej. Celkem mu to schvaluju – není to rvačka, spíš jen takový signál, že teda stačí – ale říkám mu, že se musí snažit, aby to učitelka neviděla, a pokud to uvidí, aby jí řekl, že to byla sebeobrana. Ale na to samozřejmě je nutný, aby to dítě fyzicky mělo nějakou kondici. Na toho nejagresivnějšího kluka mu to taky vždycky nefunguje.
No a s holčičkou jsem si všimla brzy, že je velmi nesmělá, neprůbojná, na dětském cvičení dávala každému přednost, v každé frontě stála na posledním místě. A k tomu docela baculka. V poslední době se mnohé změnilo. Snažím se ji posilovat psychicky, přihlásila jsem ji do soukromé školky, vybírala jsem podle podle lidí, atmosféry, celkem subjektivních pocitů a taky podle poměru počet dětí na počet učitelů. A jsem spokojená. Za krátkou dobu nám doslova rozkvetla. Jak se ve školce zpívá nebo tancuje, je první, kdo tam běží, někteří kluci o ní doma pořád mluví, skoro to vypadá, že tam tu jejich skupinku úplně šéfuje. A ještě jeden detail – snažím se, aby byla vždy hezky učesaná a oblečená – myslím, že to děti taky docela vnímají.