Přidat odpověď

Já mám zajímavý zážitek z domácího porodu - vůbec jsme ho totiž neplánovali. V těhotenství mi doktoři řekli, že naše mimi bude pravděpodobně těžce postižené - v nejlepším případě Downův syndrom, v nejhorším ležáček a ještě, že předpokládají srdeční vadu. Umíte si asi představit, jak mi bylo - brečela jsem celou cestu domů a doma jsme truchlili společně s manželem. Doktoři už domlouvali potrat - ale trochu jsem jim zkřížila plány: dítě je moje a já si ho nechám, budu za něj bojovat, budu ho milovat. Byli hodně překvapení. Ke konci těho už mě celkem nechali na pokoji, jen mi řekli, že takové děti se často nedonosí. Naše holčička ne -narodila se poslušně v den vypočítaného TP. V noci jsem se probudila, cítila jsem jakési šimrání v podbřišku, po hodině další. Nebyla to bolest, jen nějaký zvláštní pocit. Vzbudila jsem muže, že se možná něco začíná dít. Vstali jsme, začali se oblékat - v tom tlak, jen chvíli a najednou jsem držela na rukou naši krásnou řvoucí holčičku. Narodila se mi ve stoji při oblékání - rychle a bez bolesti. Manžel jen zavolal záchranku, přijeli za pár minut, ležely jsme s dceruškou na gauči, odstříhli šňůru, žádné šití - nic. Byl to asi dar za to, že jsem ji "nedala". Má DS a operovali jí srdíčko, které má teď zcela zdravé. Jinak je to šikovná a hezká blondýnečka, 3 letá princezna. (máme ještě chlapečka a holčičku zdravé)