Přidat názor k článku Předškolák v náhradní rodinné péči

Naprosto souhlasím se vším, co bylo napsáno. Źít s myšlenkou, jak to povím, kdy to povím, nebo kdo to kdy prozradí je příšerné. Od chvíle, kdy jsem to Martince pověděla pohádkou, je nám oběma s manželem líp na dušičce a hlavně Martinka to bere jako naprosto samozřejmou a běžnou věc a nepovažuje adopci za nic mimořádného. Postupně s věkem se pohádka změnila v příběh s více podrobnostmi a kromě toho jsme v kontaktu s biologickou sestřičkou, která je také v anonymní adopci jako naše Martinka, takže holky jsou co se týče informací o tom "jak to bylo" naprosto v pohodě.
Držím palce všem, kdo se k tomu prvnímu kroku teprve odhodlávají.
Bára