Autorce bych chtěla říct, že tohle opravdu prožívají skoro všechny matky. Ale je to jen pseudostrach, představa o strachu....představy o tom, jak to zvládnu, když se malému nebo malé něco stane. Ale ten opravdový strach, který se vžírá až do morku kostí, ta opravdová bezmoc si myslím začíná až v okamžiku, kdy se DOOPRAVDY něco stane. Když je dítě nemocné a lékaři si neví rady nebo je nemocné nevyléčitelně, když se dítě ztratí nebo mu někdo ublíží a tak bych mohla pokračovat. Je tedy strach a strach. Ale ten strach, který popisuje autorka jsou spíš obavy. Jen já osobně narozdíl od autorky nemedituju nad tím, do jakého světa jsem děti přivedla, to je ztráta času, svět je takový jaký je a jiný nebude a musíme žít život, který máme, co nejlíp.
Předchozí