Přidat názor k článku Respektující výchova očima (mírně) poučeného rodiče

Líbí se mi to znázornění velikosti postav jako odraz jejich vzájemného významu. Souhlasím s tím, že dítě je stejně důležité jako já, tudíž bych se měla sakra snažit, abychom se stali partnery a nešli si jen po krku za neustálého křiku. (Potud teorie, v praxi se občas daří a občas ne.) Občas ale narážím i na páry maminka-dítě, kde bych dítě evidentně měla kreslit o dost větší než maminku a pak to bývá dost hukot - tomu bych se taky ráda v životě vyhnula: vychovat si doma malého boha a zbytek života se divit, proč s ním není řeč (budu se snažit, snad i úspěšně).

Ad poslušnost/: Ono zřejmě záleží na tom, co si pod tím představíme. Nedokážu si reálně představit, že bych v rámci udržení dceřiny osobnosti nezlomené netrvala na tom, že mě poslechne v situacích, kdy na tom záleží její zdraví (nebo dokonce život). Nechápu "poslušnost" jako podřízení se rodičům za každé situace, ale jako respektování jejich pokynů za určitých situací. Je jedno, jestli si dítě chce obléknout kalhoty modré, růžové nebo bledě zelené, ale musí nakonec poslechnout ohledně toho, jak teplé v zimě budou (v šortkách nikam nejde); je fuk, jestli princeznu v omalovánkách vybarví zeleně, ale mělo by se naučit, že nebude vybarvovat stránky v maminčiných knížkách; nezáleží na tom, jestli mi radši podá levou ruku, pravou ruku, sedne si do kočáru nebo bude mít "vodítko", ale (do určitého věku) prostě nemá nárok přecházet ulici samo. O něčem se dá diskutovat, o něčem podle mě ne.