Také se mi nesčetněkrát stalo, že lidé byli velmi neochotní, nepustili mě sednout v pokročilém těhotenství a s batoletem v kočárku ani v metru v posledním vagónu na místě vyhraženém kočárkům a hendikepovaným lidem, ale já myslím, že hlavní chyba je v přístupu byrokracie. Jak to, že jen v málokteré stanici metra je bezbariérový přístup? Jak to, že při vstupu na dětskou kliniku musím překonávat několik schodů? Jak to, že na úřadech jsou nejenom schody, ale také obtížně otvíratelné dveře případně kombinované s ještě jedněmi jen metr za těmi prvními? Proč nejsou všechny autobusy bezbariérové? Já vidím hlavní problém v tomto. Proč bychom měli my mámy a tátové být stále odkázáni na pomoc spoluobčanů. Tato role mi připadá poněkud ponižující. Konec konců také se mi stalo, že jsem vystupovala z dopravního prostředku v poněkud odlehlejší končině a mimo dopravní špičku (jak se ostatně snažím MHD jezdit) a se mnou tam byly jen dvě droboučké babičky, které mi opravdu pomoci nemohly. Nakonec si myslím, že těch ochotných lidí je stále více než těch zlých a světe div se, dost často mi pomáhali puberťáci, takže zřejmě ani s příští generací ochota nevymře.
Předchozí