Přidat názor k článku Respektující výchova očima (mírně) poučeného rodiče

... to, že nesmíš křičet. Vždyt to respektování má být oboustranné. Samozřejmě je lepší když to jde bez křiku, ale ne vždy je to reálné. A je to také prostě otázka temperamentu, někdo spíše zvýší hlas...

Pro mě je ve všecj vztazích s blízkými lidmi důležitá autentičnost, upřímnost - že nehraju něco, co necitím. Takže se nebudu uměle snažit chovat klidně a jakoby nezúčastněně, když se mě ta věc ve skutečnosti hodně dotýká. To bych byla před dětmi (nebo partnerem ard.) nečitelná, něco bych předstírala, stálo by to mězi námi. To nechci a neumím.

V čem mě ale knížka inspiruje, je představit si situaci z perspektivy toho druhého a o ten respekt se tedy snažit. Ale nikdy nepůjde na 100% simulovat partnerský vztah s dospělým. Už jen kvůli té odpovědnosti. Když mě naštvě partner a snaha o konstruktivní komunikaci selže, můžu jít pryč, nechat ho pro tu chvíli prostě být. Ale od dítěte (malého, školkového) odejít nemůžu, ono někdy jaksi "nuceně" musí být se mnou a já s ním...