Výjimečné to jistě není, ale je to v danou chvíli handicap. Nemůžeš jít tak rychle jako ostatní, nevejdeš se všude, stát v tramvaji je někdy problém, jít po schodech je často problém.
Nevím jak tebe, ale mě maminka učila, že mám vždycky pouštět sednout starší lidi a těhotné maminky a když uvidím, že zápasí třeba se schodama, tak jim pomoct. Ne proto, že by byli něco víc, ale proto, že jsem v dané chvíli na tom fyzicky líp než oni a třeba stát mi nic neudělá, zatímco jim by se mohlo udělat špatně.
Tvářit se, že neexistujou a nechat je klátit se nad sedadlem, na kterém se rozvalujeme my zdraví a netěhotní, je nevychovanost.
Pomoct s kočárkem jistě není ničí povinnost, ale kdyby ses s ním tahal dnes a denně několik let, tak by tě taky začalo za chvíli otravovat, že se musíš neustále někoho doprošovat, a naopak by tě potěšilo, kdyby se ti někdo nabídnul sám od sebe.
Plošiny pro kočárky - když tam někdo stojí a vjede kočárek, tak má prostě uhnout, stejně jako uvolnit místo invalidovi na sedadle pro invalidy. Když víš, že si v autobuse máš štípnout lístek, máš vědět i tohle. S kočárkem obvykle nemáš moc prostoru na manévrování a musíš tam prostě zajet rychle, ale s tím ty asi nemáš zkušenosti, viď?
Domnívala jsem se, že všechno tohle patří ke slušnému vychování a je to natolik samozřejmé, že to není nutno sáhodlouze vysvětlovat - ale jak vidím, tak asi je.
Předchozí