Přidat názor k článku Citové pouto dětí v náhradní rodinné péči

Tatramelko,
já jsem toho zatím moc nenapsala. Jednu dobu jsem se víc zajímala autismem naší nejmladší a na diskuzi na toto téma jsem umístila některé svoje příspěvky, kde popisuju i naše začátky:
http://carllita-autismus.blog.cz/0802/tohle-rozhodne-stoji-za-precteni
A na toto téma jsem nedávno mluvila v pořadu
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/309281381940929-pred-pulnoci/

Dnes máme děti ve věku 19,18,12,11,10 a necelých 9. Děti do naší rodiny přicházely postupně, jen poslední dvě byly sestry. Novou žádost jsme podávali vždycky v době, kdy jsme si byli jistí, že ostatní děti zvládnou příchod dalšího sourozence a připravovali je na to. Vždy přijaté dítě bylo nejmladší. Takhle to bylo i pro naše děti jednodušší a dneska mají mezi sebou moc hezké vztahy a navzájem si pomáhají a povzbuzují. Dá se to zvládnout i s přijetím staršího sourozence, i když je to náročnější cesta, ale my jsme se takto rozhodli právě kvůli ostatním dětem v rodině.
Právě v době, kdy přicházelo další dítě do rodiny, tak jsem byla pořád ve střehu nejen kvůli novému dítěti, ale sledovala reakce i starších dětí. Pomáhala jim, aby si našly cestu k novému sourozenci. V tu dobu jsem prostě nedělala nic jiného. K tomu jsem si dopředu před přijetím dítěte dala do pořádku domácnost a zahradu, navařila jídla, která jsem zamrazila do ledničky, protože jsem věděla, že na tohle pak už nebude čas. Asi nejintenzivnější byl vždy první měsíc. A po celý rok jsme omezovali společné návštěvy rodin , pobyty a akce, kde se pohybovalo více rodin dohromady. Takové citově hladové dítě pak vlítne do jakékoli nastavené náruče.