Přidat názor k článku Nedělitelná dvěma

Často udělali ve stejnou chvíli úplně stejnou věc (od malilinka, i když nemluvili, doteď). Když se třeba naráz rozeřvali (1 měsíc věku) a já viděla, že to fakt bylo ve stejnou vteřinu, ne že jeden začal a druhý se přidal. Hned po porodu, když mi je dali do náruče, tak po mě koukli, pak na manžela a začali se rozhlížet kolem sebe - jako že hledají ještě toho spolubydlícího z bříška. Fakt jsem si to nenamluvila, konstatoval to i porodník i sestřička a koukali na to jak puk. Všichni jsme věděli, že na nás vidět moc dobře nemohli (mimča vidí asi do 25 cm). Když jsme jednoho z různých důvodů vyndali z postýlky, tak ten druhý ho fakt hledal a často i začal brečet, dokud jsme mu bráchu nevrátili. V 9 měsících začali spát ve svém pokojíčku - nikdy tam nekňourali. Odolali jsme pokušení dát tam skrytou kameru (bohužel), ale při namátkové kontrole bylo jasné, že si spolu vyprávěli, i když skutečně mluvit začali až po 3.roce. V 1,5 roce jsem s jedním musela na 3 týdny do nemocnice, po návratu si stoupli proti sobě, chytli se za ruku a snad 5 minut stáli a druhou rukou se hladili, pusinkovali se a objímali. Teprv potom se vrhli na toho rodiče, o kterého byli ochuzeni.
Náročné to bylo dost, hlavně zdravotní problémy, operace, Vojtovka, logopedie, svérázné povahy (po rodičích, jak jinak). Nepopsatelné vyčerpání rodičů, apod... V období školní docházky se to začalo trochu vylepšovat - stejné zájmy, stejné kroužky, stejný rozvrh, školy v přírodě. Konečně jme si začali "užívat dvojčat a výhod s tím spojených". Dnes musím říci., že hlavním problémem je pro mě, že by kluci potřebovali trošku odlišný přístup - jsou každý jiný, hlavně povahou, ale jejich (i naše) rovnostářství a cit pro spravedlnost mi to neumožňují.