Přidat odpověď

Tak bohužel tenkrát tam tam na oddělení nikdo nesměl. Manžel taky nevěděl, co vlastně máme. On volal a oni mu řekli - jo, už je na světě a je to fajn - a položili telefon. A když volal znovu, tak si ta sestra pamatovala, že s ním mluvila a jen ho odbyla - už jsem vám všechno řekla. No a on si prostě řekl, že to asi je všechno OK a že tohle chování je normální.
Taky jsem nebyla v pohodě, ale jedna sestra mi řekla, že jestli budu brečet, budu lítostivá nebo hysterická, že to všechno jen zhorším a dítě neuvidím bůhví jak dlouho. Takže moje žádosti byly slušné a mírné, až ten třetí den jsem byla hodně urputná a nějak mi bylo jedno, jestli budu za hysterku, hlavně když uvidím svoje dítě.
Nevzpomínám na to dobře, chování hrozné, ale tehdy nebylo možné se nijak bránit, tenkrát v případě problémů člověk skutečně nemohl nic a oni to věděli.