Přidat odpověď

Ecim, myslím, že mám sexuální pud docela silný (i když asi né nějak výjimečně) a přesto se s touto extrémní myšlenkou naprosto ztotožňuji, ovšem vysvětlit to dokážu jen lidem, kteří už se nějak setkali s manželstvím, tak jak je pojímáno v celosti a řekněme, opět ideální podobě, a to ještě ne vždycky.

Prostě kdo ochutnal pravé chianti, je zpravidla nadšen. Kdo je tak bohatý, že ho má doma běžně na stole vedle chleba, ten se teda má. A teď si představ, že by ho někdo ukecával, ať přesedlá na kýbl krabicového stolního denně, že by ho to stálo míň než to chianti. No co asi řekne? "Sorry, tohle je lepší."

No, a než dojde na sdílení s tím pravím, tak máš sice stůl a občas možnost si koupit nějaké víno, ale pravé chianti to nebude. Tak máš různý možnosti - buď se nalejvat krabičákem, protože na nic lepšího nejsou prostředky, nebo si sem tam koupit jakostní flašku, nebo si občas načít flašku úplně neoznačenou a pak se jen divíš, co to v ní je za slivky... a ony ty slivky mají jednu hnusnou vlastnost - zůstanou ti v hrdle i ve chvíli, kdy by ti někdo to chianti nalil a zkazej ti požitek.
Nebo taky můžeš čekat o vodě, až našetříš na chianti. Jsou takový lidi. Proč ne. Taky to má svoje rizika, že se nikdy nedočkáš nebo to bude podfuk a ve flašce od chianti bude nějakej odpad.

A co teda nevím, je, jak tohle předat zaláskovanejm pubošům. Já to pobrala až o hodně později, když jsem poznala kvality svého milého (tehdy již chotě, ono chvíli trvá, než se lidi poznají), jenže to není žádná zásluha, to je prostě štěstí a dar od Boha, já jsem do toho spadla až po uši stejně jako zástup jinejch holek, co se takhle mladý naivní akorát tak spálily.