Přidat odpověď

Já jsem taky nějakou šílenou touhu po dítěti nepocítila, děti mi byly vždycky sympatické, ale tak spíš teoreticky, široko daleko jsem se v příbuzenstvu s malým dítětem nepotkala.Když jsem otěhotněla (stalo se to pro mě překvapivě dost rychle), taky jsem si řešila, jestli ten krok nebyl příliš racionální - tak teď má v kariéře pár let okýnko na dítě , tak jdem do toho - a jestli jsem na něj vlastně emocionálně připravená (dokonce jsem to i jednou obrečela, že už nemůžu čas vrátit zpátky a rozhodovat se znovu a odpovědněji). Teď mi ty strachy přijdou úsměvné Je to jak skok z výšky do vody, když se jednou člověk odhodlá, nadechne a skočí - tak už letí, vrátit se nemůže - prostě hoděj Tě do vody a plav Dneska cítím každou buňkou těla, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mým životě. A druhý dítě chci racionálně i emocionálně