Přidat odpověď

Poslední dobou mi moje vlastní děti (kluci, 4 roky a 1,5 roku) strašně lezou na nervy. Samozřejmě míváme světlé chvilky, ale většina času je o moje nervy. Musím připsat, že se snažím děti vychovávat, věnovat se jim, vařit, uklízet atd. Minimálně jednou denně propadnu šílenému stavu zoufalství, že už to dál nejde, děti bych nejraději odložila někam na hlídání (nemám kam) a alespoň na 2 dny odpočinula si od nich... často vstávám z postele s hrůzou, že to bude zase hrozný den...
Jasně, že je člověk šťastný, že je má, že jsou zdraví, máme kde bydlet...

ALE oni jsou hrozní. Když je hlídá manžel, tak si taky potom vyslechnu, že jsou strašní, že je nechce hlídat, že člověku akorát "skáčou po hlavě". Naši kluci si neumí sami hrát nebo úplně málo... jenom roztahají hračky a víc si nehrajou... Jeden většinou nějakým způsobem napadá druhého... Jak hodně si s dětmi hrajete?

Menší je tedy dost aktivní, v kočárku sedět nechce, ale chodit mým směrem taky ještě neumí, domluvit se mu ještě nedá, bít ho taky nechci, i když občas dostane plácnuto... Větší bývá často ukňouraný a nesamostatný, nechodí do školky, protože mi ho pro nadbytek nevzali...

Když jsem nahlédla do diskuze o vícečetných maminkách a jestli se to dá zvládat, tak jsem četla jenom to, jak je to super, jak nelitují, že děti mají, jak jsou ty děti zlatíčka...

Já tedy zlatíčka nemám a připadám si strašně, že to celé nezvládám. Obě děti jsou naplánovaný, vyšli tak, jak měli, oba jsme je s manželem strašně chtěli.. teď se dá říct, že litujeme, že je máme, řešíme, jestli jsme druhého měli mít dřív nebo později a kde jsme udělali chybu, že z toho máme tak hrozný pocit???

Ještě musím připsat, že jsme poměrně mladí rodiče na dnešní dobu, mně je 26 let, manželovi o rok víc... poslední dobou si akorát říkáme, že to holt musíme nějak přežít, když už je máme...

Je tady ještě někdo, kdo to má podobně?
Máte někdo radu, co s tím?