Přidat odpověď

Je to asi hodně individuální..jsem ze tří dětí, bráši o hodně starší, vztahy takové normální, nic extra vřelého, ani odcizeného, ..nevím..mamka byla jedináček (matku ji odstřelili při odsunu Němců u Brna,tak zůstala s otcem sama) a proto chtěla víc dětí, že jí bylo za dětství smutno...nám, jak teĎ stárnou rodiče, tak jsme si zase o něco blíž, dělíme se se starostmi o jejich zdraví, naše děti (je jich dohromady 10) jsou rády, že se mají bratranci-sestřenice, vzájemně se motivují - když starší studují, považují to ti mladší za samozřejmost..je to opravdu věc každého, hlavně se jak říkám snažím, aby kvantita nebyla na úkor kvality a aby si s toho svého ¨více počtu víc brali než aby strádali...nechci,aby to vyznělo nějak vulgárně