Přidat odpověď

Grainne,

podle mého soudu je k tomu pudí kombinace okolností, např.

a) upřímné přesvědčení o tom, že pro nevěřící a hříšníky je lepší uvěřit a hříchy vyznávat a přijímat Boží odpuštění (v čemž jsem s nimi zajedno)

b) pevná jistota, že vědí a rozeznávají hřích správně (v čemž s nimi v některých konkrétních situacích zajedno jsem a v jiných ne - tedy v tom rozeznání, ne v té jistotě)

c) jistá černobílost vidění, daná důvěrou ve zjevený řád, v Boží slovo, na které se mohou spolehnout (v čemž jim často v současném relativistickém duchu, kdy jsou mnohé špatnosti zlehčovány a omlouvány, vcelku fandím - on ani Ježíš se na to, co za hřích považoval, nedíval relativizovaně, že to vlastně problém není, ale odpouštěl!)

d) pohlcenost vlastní spravedlností, nenaslouchání druhým, představa, že právě oni to musí vytrhnout - což je v jádru IMHO nedostatek pokory (a jsem přesvědčená, že tohle tady dělají spousty lidí, někteří v náboženských tématech, jiní kolem porodů doma/v porodnici, další kolem výchovy respektováním/tělesnými tresty/jiné... spíš aby člověk lupou hledal někoho, kdo podobným tendencím občas nepodlehne)

A protože podle věřících jde o OPRAVDU hodně, pak ten, kdo onomu zachraňování druhých ukazováním podlehne, dělá to vskutku s nasazením.