Přidat odpověď
Vdávala jsem se, protože miluju svého manžela a chci s ním zůstat do konce života, chci mít jeho příjmení a tím, že si mě prostřednictvím rituálu sňatku ´vzal´ jsem ´jeho´ a on je ´můj´. Nemyslím to ve smyslu vlastnit druhého jako nějaký majetek, ale spíš patřit k němu. Když jsme manželé, je jasné, že patříme k sobě. Vždycky když o mě mluví jako o svojí ženě, jsem na to pyšná.. Svatba je taky do jisté míry přijetí (veřejně vysloveného) závazku postarat se o toho druhého. Kdo není ochotný tento závazek přijmout, odmítá i svatbu, to je jasné, ale pak nevím, jestli se opravdu jedná o lásku.. Za sebe můžu říct, že svatbou se toho pro mě hodně změnilo - hlavně vnitřní pocit, že k někomu patřím, že patřím do života mého muže a on patří do mého, prostě - jak si to někteří nechávají psát na svatební oznámení - končí já a ty a začíná my..
Předchozí