nejspíš jako přirozený vývoj vztahu (po 5ti letech chození z toho 4,5r jsme spolu bydleli). A je fakt že tenkrát když jsme spolu začali chodit táta pořád otravoval s otázkou kdy se teda jako hodlám vdávat (resp. se bál aby to nebylo hned, můj přítel-nyní manžel mu nebyl a není moc po chuti). Tak jsem plácla že do 25 času dost (tenkrát mi to přišlo jako neskutečná doba). No a zrovna se to tak sešlo že v 25 jsem se vdala
![:-)](/g/s/0.gif)
(a táta mezitím kapku vychladnul a dokonce šel rád na svatbu).
Peníze ne, měli jsme oba nulu, šaty - no to taky až tak moc ne i když přiznám se že jsem z nich nakonec měla radost ale zkoušky u švadleny byly pro mě očistec. Spíš že je to tak "správné" aby se dva vzali když spolu chtějí zůstat a jednou mít i ty děti. Pro mě osobně to od mého muže měl být slib že si mě "nechá", pro něj osobně to bylo prý jasné od chvíle co mě poznal - říkal že svatba je jen otázkou času
![:-)](/g/s/0.gif)
(si byl nějak jistej
![:-)](/g/s/0.gif)
)