Přidat odpověď

Žila jsem v něčem podobném. Snažila jsem se vyhýbat se konfliktům, ale stejně mě často dostal do situace, kdy bylo jedno co , nebo jestli vůbec něco, řeknu nebo udělám, stejně bylo všechno špatně. V těch lepších chvílích jsem mu splývala s ostatními domácími spotřebiči.
Zlomilo se to po poslední velké scéně, kdy jsem si prostě došla na sociálku vyptat se, na jaké dávky bych v případě rozchodu měla nárok, a začala si zjišťovat věci související s rozvodem. A to ne ostentativně jako výhrůžku, ale naprosto realisticky. Pochopila jsem, že ten chlap, kterého miluju, má s tím, co se mnou bydlí, společné jenom jméno. A hlavní sílu mi dalo vědomí, že nedopustím, aby tohle byl model rodiny, který si moje děti odnesou do života. Bylo tvrdé si to přiznat, bylo pro mě obtížné si představit, jak vyjdu finančně, ale jinou cestu jsem už neviděla.
Nevím, jestli si něčeho z toho všiml, nebo jestli ho nakoplo, jak náš známý vlastní blbostí přišel o rodinu, ale najednou se jeho chování změnilo. Drží se už několik měsíců, tak ve mně klíčí mírný optimismus. Pořád to není úplně to ono, ale vzal na vědomí, že jsem rovnoprávný člověk, začal jevit zájem o věci, které mě zajímají, nedávno dokonce řekl, že se do něčeho doma pustíme "až bude malá zdravá a ty se líp vyspíš". Já vím, že je to drobnost, ale mě to potěšilo. Dřív totiž měl jen on nárok být unavený, nevyspalý, nemocný.

Ale závěr je, že musí chtít on se změnit, zvenku to nejde, zkoušela jsem to spoustu let znovu a znovu bez úspěchu. Pokud on nechce, vezmi nohy na ramena.