Přidat odpověď

Po celém svěm dětství a dospívání bydlení stejně jako vy (babi a děda dole, my nahoře) jsem se zařekla, že nikdy více!!!
Není nad to bydlet každý ve svém! Já neznám jediný případ, kdy by společné bydlení nemělo svá "ale" a nebylo často spíš ke škodě než k užitku.
Můj dědeček byl tyran rodiny a moje maminka jde v jeho šlépějích. Zpočátku jsem byla na moji ségru naštvaná, že mi ukradla podíl na domu,- ovšem dnes jsem ráda, že jsem 300 km daleko a že mám své bydlení a po odjezdu mojí maminky mám "x" měsíců klidu. To moje sestra říct nemůže. Ona je kliďas, tak jsem si vždycky myslela, že to s naší maminkou zvládne, ale roky běží a sleduju, že ségra je z ní občas už na prášky statečně.
Je to hloupé, ale neumím si představit, že bych s mojí maminkou měla dlouhodobě bydlet pod jednou střechou resp. asi mohla, ale jedině v paneláku

Starého psa novým kouskům nenaučíš - toť jsem vždycky popírala a řekla bych, že to z většiny fakt platí. Můžete si zkoušet s rodiči vymezovat hranice, ale vím, že u nás to byla celoživotní peripetie, ze které můj tatínek unikl až infarktem(smrtí) a já vdaním se a odchodem s manželem za jeho prací.

Jediný co vám můžu poradit, abyste s manželem stáli za sebou při řešení jakýchkoliv rozepří s Tvými rodiči.